Maďarům dnes není co závidět, země se potácí v ekonomické a politické krizi, neonacisté jsou třetí nejsilnější stranou a vztahy Maďarska se sousedy za mnoho nestojí.
Přesto bývalo Maďarsko zemí snů. Nebo se odsud z Československa zdálo být. Gulášový komunismus uvolnil už v sedmdesátých letech atmosféru v zemi, bylo povoleno soukromé podnikání, v Budapešti se daly koupit džíny i adidasky a kdo chtěl, mohl s maďarským pasem odjet na Západ. Oproti Husákovu normalizačnímu Československu ráj.
Byli to proto na konci osmdesátých let logicky Maďaři, kteří začali komunismus demontovat jako první. Na této demontáži se podílela jak maďarská demokratická opozice, tak tamní komunisté. Před dvaceti lety to byl komunistický ministr zahraničí Gyula Horn, který stříhal dráty železné opony. A bylo to mlčení budapešťských soudruhů, které v srpnu umožnilo stovkám východních Němců útěk z Maďarska na Západ. Není třeba je za to oslavovat, ale přiznat jejich díl zásluh je namístě. Už proto, abychom si uvědomili, jak nebetyčný rozdíl je mezi nimi a mezi komunisty, kteří vládli v Praze. A kteří se za dvacet let nezměnili. Ani názvem.
***
Čtěte „Před dvaceti lety...“ na straně 7
