Na začátku jich bylo šest. Petržela, Borovička, Mareš, Horák, Hartig a Šírl. Dva čeští fotbaloví trenéři, kteří si s sebou do Ruska přivedli čtyři krajany. Z české enklávy v Zenitu Petrohrad zbyl už jen Radek Šírl, ale na rozdíl od bývalých kolegů určitě nelituje - právě on teď slízává největší porci smetany.
Gólem zajistil Zenitu titul, je před branou semifinále Poháru UEFA a za pár měsíců nakoukne i do Ligy mistrů. Přitom právě Šírl měl zpočátku ze všech Čechů v klubu nejhorší pozici. Jenže vydržel čekat, nereptal, když ho trenér Advocaat z ofenzivního záložníka přeškolil na obránce, a po pěti letech si v Rusku užívá slávy.
Mareš mezitím hraje třetí ligu za béčko Sparty, Hartiga po potyčce v baru vyhodili v Olomouci a Petrželu odvolalo ázerbájdžánské Baku. Ten kontrast musí dotyčné provokovat.
Na Šírlův příběh proto sedí mnoho příměrů, ale nejlépe ho vystihuje jen jeden. Kdo si počká, ten se dočká.
