Když mám volno, tak se toulám Tokiem... čtvrtí, kde leží naše velvyslanectví, které mi připomíná Hanspaulku... jen tak jdu ulicemi a ztrácím se v záhybech města.... nebo starou částí Tokia, kde vždycky objevím nějakou polozapomenutou stavbu. Jsou místa, kudy chodím každý den, a najednou si všimnu zajímavé uličky, která tam dříve jako by nebyla. Zabočím do ní a octnu se v úplně jiném světě. Žádný skanzen pro turisty, ale opravdu to tu žije jako v šedesátých letech. A říkám si „tady je to skvělý, příště si přinesu foťák“. Jenže za pár měsíců je na stejném místě parkoviště. Nejdřív to vypadá, že jsem zabloudil, ale pak podle mapy opravdu zjistím, že celé to místo je nenávratně pryč.
Mou specialitou jsou ale hřbitovy, ideální skrýš před hlukem velkoměsta. V Praze jsem bydlel nedaleko Olšanských hřbitovů, kam jsem často vyrazil, když jsem se potřeboval učit. Když jsem se před deseti lety přestěhoval do Tokia, bydlel jsem ve čtvrti Janaka, kde byl naštěstí taky jeden z největších hřbitovů v Tokiu. Japonské hřbitovy jsou ale úplně jiné než u nás v Čechách.... liší se jednoduchým uspořádáním, designem náhrobků. Zvláštní je, jak Japonci slaví svátek zesnulých. Žádné truchlení, právě naopak. Pozůstalí uspořádají nebožtíkům pořádnou oslavu a jako vzpomínku jim dávají na hroby věci, které měl nebožtík rád.
Na některých hrobech je otevřená krabička s nabídnutou cigaretou a sirky, jinde je láhev whisky nebo saké. Když rozkvetou sakury, Tokijští si přinesou na janacký hřbitov obrovské plachty, rozprostřou je pod stromy, nanosí si jídlo a pití a slaví. Japonská fiesta.
Janacký hřbitov je opravdu kouzelné místo. Jednou večer o víkendu jsme tu procházeli s přítelkyní, bylo už šero a my si zkracovali cestu. Když jsme procházeli částí, kde jsou pohřbení cizinci, ozvalo se zpoza jednoho náhrobku chraplavým hlasem: „Tudy cesta nevede!“ Strašně jsme se lekli, nevěděli jsme, co se děje. Šprým schovaného bezdomovce, anebo káravý hlas ducha zemřelého? Ten jeho hlas mi zní v uších ještě dnes.
O autorovi| zaznamenala Judita Matyášová
