Zatímco běloruský vůdce Alexandr Lukašenko označil uzavírání ruských plynových kohoutů jeho zemi za „plynovou válku“, ruský velvyslanec v Minsku Alexandr Surikov situaci označil za „plynové objetí“. Zdá se tedy, jako by si Rusové a jejich sousedi nerozuměli. Ve skutečnosti si ale rozumějí perfektně. Obě strany vědí, že jde opravdu o objetí - takové, po němž by se Minsk již z náruče svých „bratrů“ nikdy nevymanil.
Moskva v tomto již pátém střetu s Běloruskem kvůli jeho neochotě platit plynařům z ruského gigantu Gazprom vyšší ceny za zemní plyn a současně se uskrovnit v požadavcích za tranzit suroviny dále na Západ ani příliš nezastírá, že tentokrát příliš nejde o ekonomiku. Ve srovnání s miliardou dolarů z roku 1996 a stovkami milionů v letech pozdějších je nyní řeč o desítkách milionů. Ty představuje rozdíl mezi běloruským dluhem za odběr plynu a běloruskou pohledávkou za Gazpromem nezaplacený tranzit. Jsou to sice slušné peníze, ale neochota Moskvy poskytnout Lukašenkovi čas na vyrovnání plateb se jimi vysvětlit nedá. Důvodem jejího tvrdého postoje je, že Lukašenko citelně okopává velmocenské kotníky Ruska v prostoru bývalého Sovětského svazu.
Poslední kapka oleje Běloruský vůdce popuzuje Rusy tím, že se přátelí, či se o to alespoň pokouší, s každým, kdo je momentálně v nemilosti Moskvy. Ať již to byl ukrajinský prezident Viktor Juščenko, později Gruzínec Michail Saakašvili a čerstvě pak svržený kyrgyzský prezident Kurmanbek Bakijev. Autoritativní Lukašenko si letos dokonce dovolil zablokovat realizaci projektu celní unie svého státu s Ruskem a Kazachstánem. I v tomto případě jde Moskvě především o mocenské cíle. Celní unie, k níž by se podle očekávání Rusů mohli připojit opět přátelští Ukrajinci a tradiční spojenci Arméni, by byla významným krokem k obnově někdejší „svazové“ spolupráce v modernizované podobě. A teď si do této již uplácané ruské bábovičky dovolil Lukašenko tak nehezky kopnout.
Poslední kapkou oleje do doutnajícího ohně ruské nevraživosti k Lukašenkovi byla jeho snaha využít údajné rozdíly mezi „hodným“ ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvěm a „zlým“ premiérem Vladimirem Putinem. Oba ruští spoluvládci mu to nyní s gustem vrátili. Putin smířlivě mluvil o „zvláštním vztahu k běloruským spotřebitelům“, kterým přece nebudou Rusové zavírat kohouty nad únosnou mez, a Medveděv je naopak utáhl a ještě Lukašenka urazil výrokem, že chce za plyn platit „pirohy, máslem, lívanci“. Inu, drtivá a flexibilní dělba práce po ruském způsobu. Běloruský vládce si tak nyní může být jist, že potopit se ho budou před dalšími prezidentskými volbami v jeho zemi počátkem příštího roku pokoušet oba mocenští hráči rukou společnou a nerozdílnou. Omezený manévrovací prostor Manévrovacího prostoru má Lukašenko málo. Distancí od ruské politiky, kterou dával okatě najevo, si sice Moskvu popudil, ale svého cíle - získat výraznější podporu Evropské unie - zatím nedosáhl. Jediní, kdo jsou ochotni ho v rámci EU aktivněji podporovat, zůstávají Poláci. Ti se od samého počátku snažili bojkotovat výstavbu ruského plynovodu pod Baltským mořem, který má snížit význam problematických tranzitních zemí, jako byla Ukrajina a nyní je Bělorusko. Otázkou ovšem je, zda Varšava nedá nakonec přednost sbližování s Moskvou, jak naznačila v posledních týdnech. O tom, že bruselská administrativa nechá Lukašenka, ať si sní svou horkou kaši sám, svědčí rada Marlene Holznerové, mluvčí Evropské komise pro energetiku. Nějak se dohodněte, nabádala Moskvu i Minsk, a současně naznačila, že by komisi nevyvedlo z míry ani plné uzavření ruských kohoutků. Moskva pak „například může zvýšit průtok plynu přes Ukrajinu,“ usoudila nevzrušeně. Putin i Medveděv se nyní cítí natolik jistí v kramflecích při zajišťování alternativních cest dodávek energií, že dokonce odmítli Lukašenkovu nabídku na získání kontrolního balíku v běloruské státní společnosti pro tranzit plynu. Ještě nedávno by přitom za ni věnovali Minsku hodně bratrských dárků.
Tajemný „přítel“ Lukašenkovi vytrhává trn z paty snad již jen jediný spojenec - venezuelský lídr Hugo Chávez. Ten mu již poslal velkou dodávku ropy a nyní podle všeho je i oním poněkud tajemným „přítelem“, jenž Lukašenkovi pomohl podle jeho slov splatit část dluhu Gazpromu. O tom, že by běloruskému autokratu tento exotický vztah poskytl dost sil k nadechnutí ve stále těsnějším ruském sevření, lze nicméně pochybovat. Jediné, co ho ještě může spasit, je naděje, že se Moskva nakonec zalekne rizika, že po jeho politické smrti by se Bělorusko obrodilo coby skutečně nezávislý demokratický stát.
***
Důvodem tvrdého postoje Moskvy je, že běloruský vůdce Lukašenko citelně okopává velmocenské kotníky Ruska v prostoru bývalého SSSR
O autorovi| PAVEL MÁŠA novinář
