Zatím poslední kniha Marka Orka Váchy (1966) Modlitba argentinských nocí začíná pozorováním tukanů v bažinách Gran Chaca. Katolický kněz a biolog se na vandru ocitá i ve velehorách, kde také bedlivě zkoumá okolí, přičemž se stejnou intenzitou ohledává vlastní nitro. Kniha ovšem není psána v horečném chvatu vypjaté zbožnosti, hledá cestu k obyčejnému čtenáři. Spiritualita utvářená modlitbami, posty a mšemi svatými je tak srozumitelná zapáleným údům církve, stejně jako třeba velmi světské dámě, mučící se dietou. Ano, vesměs „pokulháváme za svým ideálem jako vyčerpaný maratonec“. Vácha se pokulhávání ani pochybností příliš neobává, ví, že mohou být odrazovým můstkem. Také se ptá, zda současná církev není velikánským ústavem, ze kterého se leckdo bojí vyjít ven. A volá po církvi hledajících, kteří se neděsí, že, ten kdo vidí věci jinak, je heretik propadlý peklu.
Středem knihy je právě text plný pochybností, jehož zážehovým momentem byla smrt kněze, neboť „pohádky se pletou v tom, že dobro nakonec zvítězí, protože konec je otevřený“. Jakýmsi bonusem jsou chytré a vtipné odpovědi na nejčastější otázky ateistů na věřící.
Marek Orko Vácha: Modlitba argentinských nocí, nakl. Cesta, 2011, 175 stran
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!
