V Česku zůstává otázkou, co se špičkovými politiky a úředníky po skončení jejich kariéry
Poté, co se naplnilo tušení, na něž se upozorňovalo již před volbami, a Zdeněk Tůma se přes vítězství své strany nestal pražským primátorem, se nad jeho politickou misí vznáší velký otazník. Jeho protivníci se z očekávaného stažení se z pražské politiky budou snažit udělat morální kýč ve stylu - vidíte, jak málo mu na vás záleží.
Praha, jakkoli je největší obcí, ve skutečnosti obcí není, její symbolické i faktické postavení je kdesi mezi krajem a ministerstvem, a to nejen vzhledem k výši rozpočtu.
Roviny pražská komunální a pražská celostátní jsou propojeny a více či méně plynule se mezi nimi obousměrně přechází, jak dokládají příběhy Jiřího Paroubka, Igora Němce, Karla Březiny a dalších. Koneckonců podobně to začíná platit i o politice krajské, jejíž vrcholné posty v roce 2008 obsadila ČSSD svými lidmi z parlamentní úrovně. Někteří to brali jen jako dočasnost, které se v nejbližším možném okamžiku rádi zbavili, jiní ji pochopili jako příležitost, jak si upevnit stranické zázemí a vybudovat pozici pro lepší návrat. Každopádně u řady z nich bylo cítit, že neberou krajské angažmá jako přirozenou a logickou část své politické mise, ale spíš jako jakési nouzové řešení.
Riziko, které nevyšlo Podobně tomu bylo se Zdeňkem Tůmou. Na pražského primátora kandidoval vlastně náhodou - kdyby byl termín pražských voleb o rok dřív či o dva roky později, zřejmě by se v této roli neobjevil. Bylo to riziko, které nevyšlo. Jeho handicapem (ostatně ale možný handicap i jeho hlavních volebních protivníků Svobody a v menší míře i Dienstbiera) je, že si ho v pražské politice umíme spojit s rolí primátora, ale ne vůdce komunální opozice. Tito lidé jsou zrozeni daleko spíše pro manažerský či reprezentativní úřad než pro úřad tak výsostně politický, jakým je role šéfa opozice.
Vlastně ani nemáme řádně zažité, jak se má na komunální úrovni v největších městech tato role vykonávat. Vždyť v nich v minulých obdobích takto nikdo nevystupoval, s částečnou rozpačitou výjimkou Jana Kasla. Koho si vybavíme jako příklad úspěšného komunální opozičního lídra, který se nevynořil ze tmy teprve rok před novými volbami, ale aktivně vedl opozici celé čtyřleté období v zastupitelstvu? Nebyl to ani kdysi případ brněnského Onderky, tím méně dnešních nových starostů a primátorů.
I komunální politika je skutečnou politikou - a v pražském případě to platí ještě víc - tedy zdaleka se zde neřeší pouze zametání chodníků. Přesto to musí člověka skutečně bavit a musí být téměř bytostně s danou obcí svázán, aby v šéfovské opoziční roli mohl působit po celé období. Navíc není zaručeno, že stačí období jediné a že výborný opoziční výkon pomůže za čtyři roky k dosažení na primátorský řetěz. Tůma a pražská TOP 09 nejsou zdaleka jedinými vítězi letošních voleb, kteří zůstali mimo radu - podle prvních zjištění to vypadá, že opět, jako v minulých obdobích, pětině obcí nevládne vítěz.
Tůmova politická budoucnost, bude-li vůbec nějaká, zcela jistě nebude v nejbližší době svázána s Prahou. Pražská ODS toho jistě využije - a bylo by divné, kdyby nevyužila - poukazováním na to, že mu na Praze vlastně nezáleželo. Kam s ním?
Bude i nebude to pravda, jak už to v politice bývá. Nicméně pro bývalého guvernéra ČNB a jeho stranu by to neměl být těžký handicap -jaksi podvědomě tušíme, že osobnost jeho formátu a zkušeností si nemusí svou politickou způsobilost vysluhovat šéfováním kontrolnímu výboru. A není to výraz pohrdání těmito funkcemi.
Je dost dobře možné, že se v nejbližší době nenalezne ani příležitost pro jeho vládní angažmá, byť se o tom již nějakou dobu mluví. S o to větší důrazností se pak může vrátit otázka, kam s ním. Ani ne v tom smyslu, kam jej uklidit, ale kde využít zkušeností mnohaletého úspěšného centrálního bankéře, který navíc přinejmenším načas ukázal charisma, schopné oslovit významnou voličskou skupinu.
Nemáme dosud dost zkušeností s uplatněním špičkových státních úředníků či politiků po skončení jejich funkce. Těch, kteří v úřadu nezemřeli, jako Lubomír Voleník či Otakar Motejl, ale naopak odešli na vrcholu sil, bylo vlastně jen pár. Dvě hlavní postavy spojující úředničinu a politiku - expremiéři Tošovský a Fischer - zmizely v nitru mezinárodních institucí. Totéž udělal další expremiér Špidla, ale tomu již skončil i ten mandát zahraniční a moc se neví, kam s ním. Postpolitické působení jeho nástupce Grosse provázejí rozpaky a podivná tušení. U pár zbývajících jmen, nejen premiérských, se budoucnost, vzhledem k jejich důchodovému věku, neřeší.
Ne, stát nemá povinnost se o tyto lidi starat. Kategorie vděku a nevděku zde nemají co dělat. V nejvyšších funkcích působili proto, že jsou schopní, a tak se o sebe jistě umí dobře postarat sami. Jen je možná škoda jejich zkušeností a schopností nevyužít.
***
I komunální politika je skutečnou politikou. Přesto to musí člověka skutečně bavit a musí být téměř bytostně s danou obcí svázán, aby v šéfovské opoziční roli mohl působit po celé období.
O autorovi| STANISLAV BALÍK, e-mail: balik@fss.muni.cz ; vedoucí Katedry politologie FSS MU
