30. června 1908 Toho osudného rána, necelou čtvrthodinku po sedmé místního času či přesně v 00 hodin 14 minut a 28 sekund času greenwichského, jak upřesnil z geofyzikálních dat, respektive z rychlostí zemětřesných vln naměřených mezi Irkutskem a Vanavarou počítač A. Ben-Menahema o celých 67 let později, dne 30. června roku 1908 (v tehdejším Rusku se ale ještě psalo podle stejného juliánského kalendáře, podle něhož se i listopadová revoluce odehrála už v říjnu, teprve 17. června), pozorovali mnozí obyvatelé střední Sibiře na nebi po asi deset minut podivnou ohnivou kouli, bolid, který – tvarem podobný válečku či trámci a velikostí odpovídající bílému Slunci, i když trochu více zářivému, a navíc provázen silným rachotem – prosvištěl napříč téměř absolutně čistou oblohou odněkud od jihovýchodu k severozápadu. Nebo snad od jihu k severu? Výpovědi pozorovatelů se v tom příliš neshodovaly. Proplachtil nad sibiřskou tajgou nějakých tisíc kilometrů, zanechávaje za sebou přibližně osm set kilometrů dlouhou zářivou světelnou čáru hrající dlouhými pruhy duhových barev, ale bez kouře, který bývá běžný u železných meteoritů.
Pozorovali ho prý až ze vzdálenosti 1500 kilometrů. Nejbližší z přihlížejících se přitom nacházeli jen 34 kilometrů od pozdějšího místa výbuchu.
Krátce poté, co koule zmizela za obzorem, bylo možné v místech, kudy jakutskou tajgou protéká řeka Chušma, pravostranný přítok Čamby, která se zase vlévá zprava do Podkamenné Tunguzky, asi sedmdesát kilometrů od obchodní stanice Vanavara v Krasnojarském teritoriu, na území regionů Irkutského a Jakutského, v zemi obývané nepočetnými kočujícími Evenky a jejich stády sobů, spatřit oslnivou explozi, jejíž hluk byl slyšet až na vzdálenost osm set kilometrů a jejíž zářivost dvakrát předčila sluneční. Krátce před tím snad bylo možné spatřit, jak se malá část tělesa oddělila a pokračovala v letu dolů vířivým pohybem, jako by při tom poskakovala. A pak už nebylo nic, jen kouř ze zažehnutého lesa. Bylo ho vidět až přes 400 kilometrů daleko. A také pršelo a ty deště musely být hodně kyselé, jak potvrdí ještě po 88 letech izotopové analýzy dusíku ze zdejších rašelin.
První odhady sice mluvily o 60° 55´ s. z. š. a 101° 57´ v. z. d., ale pozdější, přesnější měření V. G. Fasta v roce 1967 upřesnila, že se to stalo na 60° 53´ 09´´ s. z. š. a 101° 53´ 40´´ v. z. d. Tyto koordináty byly pak ještě zpřesněny v roce 1969 A. V. Zolotovem na 60° 53´ 11´´ s. z. š.´ a 101° 55´ 11´´ v. z. d. Kdyby k výbuchu došlo jen o čtyři hodiny později, bylo by to už nad Petrohradem. Později bude energie toho výbuchu odhadnuta na 15 až 40 milionů tun TNT, rovnajícím se až dvěma tisícům hirošimských bomb. Způsobil ji poměrně malý vesmírný objekt o nějakých třiceti či padesáti metrech v průměru, který se obrovskou rychlostí vnořil do zemské atmosféry.
Jeden z domorodých tunguzských svědků popsal později tuto událost takto: „Nebe se rozštěpilo a objevil se velký oheň. Udělalo se tak horko, že to nešlo přestát. Došlo k ohlušujícímu výbuchu a S. B. Semjonova to odhodilo na vzdálenost tří sažní (šesti metrů). Když horký vítr pominul, země i s chýšemi se chvěla. Drny z našich střech to setřáslo a skla našich oken vypadala z rámů a roztříštila se.“
Kromě ruských obyvatel vanavarské stanice byli blízkými svědky „na vlastní kůži“ domorodí Tunguzové (Evenkové), vesměs ne dál než v okruhu čtyřiceti kilometrů od epicentra exploze: při řekách Nižnaja Diljušma, Avarkitta, Makikta (pravý přítok Čamby) a také blízko ústí řeky Jakukty do Čamby, přesně 40 kilometrů jižně od epicentra, poblíž místa, kde takzvaná Kulikova cesta přechází přes Čambu.
Svědectví některých z těchto domorodých obyvatel byla zaznamenána už ve dvacátých letech, jiná později. Vyprávějí o ohni a spadlých stromech. Jsou tajemná a zvláštní a mnohá z nich přímo čiší absurdnostmi. Země se prý chvěla a domy třásly jako při zemětřesení, dveře se samy od sebe hlasitě otvíraly a ještě tři sta kilometrů odsud se sypalo sklo z oken, padala omítka, nádobí z polic i obrazy ze stěn, leckde vznikly požáry.
Očitými svědky poblíž místa události byla i skupina tří Evenků. Bylo krátce po ránu a ještě spali ve svém čumu, přenosném kuželovitém stanu ze sobích kůží či kůry stromů, připomínajícím indiánské teepee, když je mohutná exploze vymrštila i s obydlím do povětří. Po chvíli dopadli do měkkého mechu, jen Ivan Petrovič, vůdce celé skupinky, přitom zavadil o strom, zlomil si ruku, ztratil vědomí a posléze v důsledku prodělaného šoku i řeč. Celý obzor překrývala obrovská černá houba mraku. Všude kolem hořela tajga a šířil se hrozný zápach. Tam, kde ještě před chvílí bujel les statných staletých stromů, zůstala dýmající pustina plná vyvrácených ohořelých pahýlů a keřů, které dýmaly ještě týdny po celé události. Všichni sobi pravděpodobně zahynuli. Vasilij Dženkoul jich najednou ztratil mezi šesti a sedmi sty. Beze stopy zmizelo také celé dvěstěpadesátihlavé stádo Andreje Onkoula. A s ním i všichni psi. V zemi zely čerstvé díry. Do dvou set mil odsud byly všechny domy zničeny.
Postižených svědků však bylo mnohem víc. Jak letěl vítr tlakové vlny tajgou, vyhazoval další a další Evenky i ruské lovce se stany do povětří, cáry stanů poletovaly vysoko nad lesem. Další zlámané ruce, pohmožděniny, ztráty vědomí. Výše už zmíněného S. B. Semjonova ve Vanavaře, vzdálené 70 kilometrů, prý zasáhl sedícího na schodech verandy nesnesitelný žár ohně přicházející od severu a zapálil na něm košili. Exploze, ke které došlo krátce nato, jej odmrštila tři metry daleko a postižený ztratil vědomí. Stejný žár potvrdil i jeho soused; tomu prý zase ožehl uši. Mnozí – blíže epicentru události – však onu kataklyzmatickou událost vůbec nepřežili, ačkoliv (podle akademika N. V. Vasiljeva) počet tragických úmrtí asi nebyl příliš velký. Tato bilance však nedopadla hůř jen díky tomu, že si návštěva z vesmíru vybrala za cíl právě zdejší téměř neobydlenou oblast.
***
KNIHOVNIČKA LN
Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Jiří Jiránek Výbuch nad tajgou
Vydala: Mladá Fronta 192 stran, 297 Kč
Zítra: Ne, nestěžuji si
