Filmové herectví nemusí mít podobu obligátního „koncertu“, jehož smyslem často není víc než upozornit diváka na to, že sleduje Výkon, v jehož rámci je žádoucí měnit svůj obličej v jakousi provozní knihu pečlivě zaznamenávající všechna hnutí mysli pod ním.
Ti nejvíc obdaření filmoví herci se o nic takového snažit nemusí. Stačí jim to, čemu se anglicky říká „screen presence“, tvář, již není třeba kroutit, aby něco vyjadřovala, je v ní zapsáno cosi, co divák chce dešifrovat, nějaká otázka, často ta nejjednodušší: kdo jsi? Člověk se chce podívat za tu nehybnou masku, protože za ní tuší něco velkého, tajemného, třeba hrozivého, přitom ale až nebezpečně lidského. Ve slavné scéně z Velkého útěku nedělá Steve McQueen nic jiného, než že hází míčkem o zeď cely a nehne přitom brvou. Tu scénu si pamatuje každý, kdo ji viděl. Nejenom proto, jakou funkci hraje v příběhu nebo jak byla režírovaná – tím míčkem si házel Steve McQueen.
Vladimír Dlouhý měl taky tvář, která něco podstatného říkala, otevírala okno do důležitého a tajemného místa, aniž by na ní byly vidět známky úsilí (podobný mu v tom ohledu byl třeba Petr Čepek). Byla to tvář do velkého příběhu, snadno šlo představit si ji v mafiánském dramatu plném respektovaných i zrazovaných loajalit odhalovaných ve stínu smrti nebo v tragickém příběhu ve stylu Grahama Greena. Z Dlouhého člověk mohl číst něhu i krutost, hlubokou nejistotu nebo kombinaci toho všeho. Jejich utkvělý pohled působil jako závoj zakrývající velký konflikt.
Zdejší kinematografie ale pro ten obličej neměla přiměřené využití. Velkého dramatu se často zdráhá, když vykoukne zpoza horizontu, uhne do bezpečnějších končin. Málokdy má ambici vybočit z malých českých měřítek, zabydluje svoje světy postavami, jež se do nich pohodlně vejdou.
Tvář Vladimíra Dlouhého by asi dokázala zachytit lidství v jeho krajních podobách, momentech, kdy se stává větším než život. Škoda, že Vladimír Dlouhý neměl dost příležitostí se do těch končin ve filmu vydat. Kamera by ho milovala.
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
