Stačilo počkat pár týdnů po vydání a ukázalo se, že rozhodnutí vydat remasterovaný katalog Beatles se neminulo úspěchem, pokud za úspěch pokládáme pozornost médií a hlavně prodej. Tři miliony nosičů jsou už u zákazníků, nejvíc se prý prodává Abbey Road. Ale dostali jsme do ruky skutečně něco nového?
Pro koho může být vydání zvukově oprášených alb událostí? Generace šedesátých let je jistě ráda, že „její“ hudba má dodnes tu váhu, že se při dobře marketingované reedici obratem vyšvihne do čela hitparád. Ale co dál? Tvorba a příběh Beatles jsou přes všechnu „profláklost“ naplněné docela velkolepým obsahem: to se máme omezit jen na hifistický pohled, ostrý obraz a dobrý zvuk? Máme sledovat, zda jsou v Yesterday slyšet jednotlivé smyčce samostatněji než dřív?
Nepřehlédnutelné je, že tenhle čin má rozměr určité nešikovnosti nebo anachroničnosti. V EMI a společnosti Apple Records totiž od prvního digitálního vydání na kompaktech (na konci osmdesátých let) udržovali přes dvacet let pořád v prodeji onen stárnoucí tvar. Snad aby udrželi napětí, odkládali „zvukové oprášení“ až do letoška. Když se s apartním datem 9. 9. 2009 rozletěla do světa stereofonní kolekce, monofonní kolekce (dražší než ta první!) a jednotlivá alba, svět hudebních konzumentů si protřel oči. Vždyť „critical mass“, tedy rozhodující většina, už dnes poslouchá empétrojky. U remasterů starých nahrávek se jako přidaná hodnota a důvod ke koupi může nabídnout jen detailnější, plastičtější zvuk. A ten, v éře poslechu z bedniček u počítače, marná sláva, padá pod stůl.
Ne že by se při remasteringu se zvukem nic nestalo: ale když čteme orgiastické záznamy světových referentů o tom, jak poprvé zaslechli tu dvojhlas Johna a Paula v jasném oddělení, tu zase dříve neslyšitelnou vrstvu varhan, rychle nám dojde, že tohle není přístup většinového posluchače. Není to ani jasnozřivá analýza, která by nám ukázala liverpoolské beatmany v novém světle. Je to zpráva od nadšenců – a také od těch, kdo mají nadprůměrně drahou reprosoustavu. Ve stopách na hranici Remastering pochopitelně ocení ti, kdo pouštějí pop-music do veřejného prostoru: dnešní „nahuštěný“ tvar ošetřený limitery osekává původní dynamice všechny extrémy, takže upravenou nahrávku lze ve výsledku pouštět hlasitěji. Takový postup naopak velmi čílí zastánce starých pořádků a bylo by zajímavé znát pocity samotných autorů, když svému dítku, původně vzdušnějšímu, z takhle praktických důvodů přistřihují křídla dynamiky. S citem pro rozkmit mezi hlasitostí a tichem je nejlíp poslouchat Beatles z černých vinylových gramodesek. Zpráva, že se vracejí do hry, se týká hlavně hudebních fanoušků, kteří nelitují peněz a koneckonců ani času na obracení elpíčka. Černé desky s „novými Beatles“ ale zatím nevyšly: nejspíš je dostaneme s odstupem času coby další halasnou mediální událost.
Buď jak buď, nakonec tedy zbývá konstatovat, že pokud je na kolekci z 9. září něco zásadního, pak je to hudba, která je na světě čtyřicet let. Beatles silným způsobem přetnuli hranici, kdy se do hudby dostala postprodukce. Vždyť první nahrávky (od roku 1963) zachycovali na dvoustopé magnetofony: tam se nedal studiovým kouzlením přitočit a vylepšit ani ťuk, snad kromě prostého střihu nůžkami. Od náročnějšího alba Revolver (1966) už pracovali se čtyřmi stopami: tehdy to znamenalo stěhovat se nadšeně do většího, proti dnešnímu nahrávacímu softwaru je to směšně omezený způsob. A přece s ním John, Paul a spol. kouzlili zvukové krajiny jako ve skladbě Tomorrow Never Knows – a v roce 1967 natočili na čtyři stopy celé album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, nejambicióznější a se symfonickým randálem ve finále.
Jahodová pole? Navždycky Nahrávací studio Abbey Road mělo v době, kdy do něj dorazili Beatles, ještě prozaický název Studio EMI. Teprve poté, co se proslavil obal alba a turisté z celého světa se začali fotit na přechodu u budovy, dostalo studio nový název podle alba – vlastně posledního, protože Let It Be, vydané jako poslední, vzniklo fakticky dřív. Beatles se tu chtěli od studiového experimentování vrátit ke kořenům: domluvili si tedy pravidlo „jen živé hraní, žádné playbacky“. Pro lov tohoto bobříka neprojevil dost nadšení přizvaný producent Phil Spector (jeho spletitý příběh pokračuje letošním nástupem trestu za vraždu), který nahrávky štědře ocukroval smyčci a sbory. Po letech sice vyšla „naked“, tedy svlečená verze, ale tady editoři rezignovali a vydali spectorovskou verzi, která se proslavila.
Nakonec se zdá, že EMI teď nevydali „něco extra“, ale standardně ošetřenou edici, která je pro dnešní úroveň péče o alba odpovídající. Videodokumenty, které si můžeme otevřít v počítači, asi moc posluchačů během poslechu nevyužije. To už jsou lepší tak akorát dlouhé příběhy vzniku alb uvnitř brožurek. Z množství nepovědomých fotek, které naplnily booklety, to vypadá, že Beatles se celou dekádu jenom fotili.
Xkrát zrecyklovaný katalog Remasterovaní Beatles pomohli současnému světu připomenout si, že web, počítače a iPod nám snížily technickou kvalitu poslechu. Nabídly místo ní rychlou dostupnost. Posluchači se soustřeďují víc na obsah – a pokud se tedy dnes prodávají Beatles po milionech, bude to hlavně kvůli přitažlivosti jejich muziky. Jistě, i kvůli mediálnímu obrazu: je ale jejich velkou zásluhou, že si ten obraz nikdy vážněji nepoškodili.
Ten čin, nové vydání kompletního katalogu, je nejcennější asi v tom, že Beatles připomněl všem, kteří chtějí z dnešního pohledu objevovat v jejich tvorbě něco blízkého. Velká vydavatelství dnes sice recyklují svůj starý katalog hlavně ve snaze přežít; ale tyhle návraty mají někdy i sílu kulturního impulzu a jsou dobrou protiváhou proti neustálému chrlení novinek na hudebních a trendových internetových serverech. Tam, v atmosféře, která čtvrt roku staré „objevy“ sune do zapomnění, působí chuť vracet se po celý život k Strawberry Fields Forever, Across The Universe nebo I Should Have Known Better jako docela progresivní nápad. A je úplně jedno, jestli při tom uslyšíme činely trochu čitelněji.
