Když jsme se 17. listopadu blížili po nábřeží k Národní, měl jsem povznášející pocit. Bylo nás hodně a nikdo proti nám nic nepodnikal. Až na Národní. Prý rozejděte se, nic se vám nestane. Pak jsem viděl, jak se jakýsi mladý pár „rozešel“ a v kordonu „příslušníků“ jim začaly létat hlavy. Hm – rozcházet se byla blbost. Taky jsem zjistil, že je nás zatraceně málo. Policajti nás lisovali a někteří demonstrující začali zpívat píseň práce, bylo to směšné. Okřikli jsme je, tak začali Ach synku, synku. I to bylo legrační.
Jak nás tak lisovali, ocitl jsem se mezi davem a kordonem bílých helmiček. Zachránila mě vzpomínka na to, co mi vyprávěl Jirka Šlupka Svěrák, zpěvák a pianista, co vypadal jako Ježíš Kristus, když je předtím obklíčili na Jungmannově náměstí. Osvítil ho duch svatý, své přítelkyni „jako“ zkroutil ruku a křičel: tak pojď, ty svině! Kordon se rozestoupil a bylo jasné, jaké typy u těch estébáků dělají. Já se tedy vydal volným krokem podél kordonu a došel přes celou šířku až k Redutě, aniž by mě někdo bacil. Tam ovšem nestáli vojáci, jak jsem si původně myslel, leč řimbabové v maskáčích z útvaru rychlého nasazení. Naštěstí ještě neměli dostatek prostoru k mlácení obuchy, tak jsem se dostal až do podloubí, kde stáli lidé s rukama nahoře, a mezi nimi zapomenutá bílá helmička – také s rukama nahoře! Normální kafkárna. Pak už to bylo krátké. Kordon helmiček u východu mlátil ty, kteří vycházeli, s radostnými výkřiky: Ty šlapou, študenti, co?! Bylo jich tolik, že museli mlátit všichni najednou, jinak by se potloukli mezi sebou. Tak jsem počkal, až napřáhnou, a současně se rozběhl. Tenkrát jsem byl ještě docela rychlík.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
