Téměř každá nově vzniklá politická strana vzbuzuje ve voličích novou naději. Málokdo si přitom uvědomuje, že není nic těžkého vybrat ze závažných, všeobecně známých, ba do očí bijících společenských problémů ty, které veřejnost nejvíc pobuřují, a slíbit nápravu formou volebního programu. Slíbit totéž znovu, jenže jinak, šikovněji, přesvědčivěji než kdokoli předtím. Pak už stačí mít vhodného maskota. Z televizní obrazovky důvěrně známou tvář, osobnost, která byla po léta díky pořadu Na vlastní oči spojována s bojem za právo a spravedlnost, která se vždy neohroženě brala za bezbranné a nekompromisně napadala mocné. Televize je natolik silné médium, že voliči Radku Johnovi odpustili i jeho dvojí život. Lidé jen neradi mění tak či onak zakořeněné představy o svých hrdinech, zvlášť když už se jednou etablovali jako zastánci pravdy.
Nikoho tedy nemohlo překvapit, že Johnova strana Věci veřejné získala tolik hlasů a stanula ve volbách na jednom z předních míst. Svým způsobem to bylo jako sčítat věrné diváky televize Nova. Politická scéna pak byla rázem oživena novými fyziognomiemi: přerostlým dítětem z lepší rodiny, blondýnkami sametového zjevu a hlasu něžných reklam na dětskou výživu, které s líbezným úsměvem nárokovaly pro svého předsedu post ministra vnitra. Mnozí kroutili hlavami, ale nikdo se neodvážil protestovat, nemaje k tomu potřebné právní nástroje. Bylo třeba smířit se i s tím, že za vším stojí jakási bezpečnostní agentura, a doufat, že udělat kozla zahradníkem nemusí být na škodu. Investigativec v politice Co se mi ale zdá být na škodu, je manýra aplikovat investigativní žurnalistiku v politické praxi. Vypadá to, že pan ministr John trpí profesionální deformací, že se musí aspoň jednou týdně zviditelnit a proti něčemu protestovat, jinak nemá klid. Jako by nebyl v koalici, ale v opozici, jako by nepochopil, že jeho úkolem už není jednou týdně někoho skandalizovat, odhalovat zlořády, nýbrž u vědomí těch zlořádů přispívat systematicky a dlouhodobě ke konsolidaci země.
Žurnalista pracuje s okamžitým efektem. Něco nekalého objeví a spěchá to zveřejnit, dokud je to aktuální. Například že Ivan Langer má pořád silný vliv v kruzích ministerstva vnitra. Když ale totéž udělá politik, působí jako žalobník nebo paranoik. To, že na pracovištích vznikají užší osobní vztahy, které přetrvávají i po změně šéfa, je docela běžné a nestojí to za pozornost. Vyházet polovinu lidí a nahradit je jinými je sice jednodušší a rychlejší než dostat na svou stranu stávající osazenstvo, není to ale ta nejlepší cesta k získání autority.
Nevzpomínám si, že by některý ministr vnitra, a že se jich vystřídalo požehnaně, rozpoutal takový tyátr kolem výběru policejního prezidenta. Nebo že by se bál jednoho ze svých předchůdců. Navíc postavy, která se svými výroky ocitá pod jeho úrovní. Pan premiér prý má občas pocit, že ministerstvo vnitra řídí agentura ABL. Ale i kdyby šlo o souboj dvou imaginárních bezpečnostních složek – Bártovy a Langrovy –, ministr musí zůstat nad tím!
Stačilo by, kdyby si představil jejich tváře, obě dětské, jednu jakoby z bohatší, jednu jakoby z chudší rodiny. Možná by se pousmál a začal přemýšlet v horizontu delším než týden, možná dokonce delším než volební období, což u nás neumí skoro nikdo. Napadlo by ho třeba, že snížit policistům platy povede ke korupci, proti níž bojuje. Vždyť aby si policista, kterému sníží plat, nepřivydělal nějakým tím úplatečkem za dopravní přestupek, musel by být anděl. Na úvahy tohoto druhu ovšem nebude mít pan ministr dost prostoru, dokud se nezklidní.
O autorovi| MARTA DAVOUZE, publicistka
