Jeden by nevěřil, na čem všem může být závislý. Běžná je závislost na hazardních hrách, práci, čokoládě nebo sexu. Náš život se ale stále více přesouvá na web a za ním se stěhují i naše obsese.
Mě třeba část okolí obviňuje z toho, že jsem závislá na Facebooku. Ač jsem tuto sociální síť, která se svými 150 miliony uživatelů na celém světě (a 220 tisíci u nás) už předstihla i MySpace, ještě před dvěma lety neznala, dnes téměř není dne, kdy bych na ni „nezašla“. A ve společnosti svých facebookových přátel (jakkoli sporný je význam tohoto slova) zůstanu většinou ne minuty, ale spíš desítky minut. Znamená to, že jsem závislá, jak říkají moji kamarádi? Rozhodla jsem se, že se vyzkouším. Týden bez Facebooku, to přece určitě vydržím!
Nejdřív však musím říct, o co všechno jsem se hodlala na sedm dní připravit. Především o to, že budu moci sledovat, co zrovna dělají moji přátelé ve všech koutech světa. Že mi unikne, kdo se přesunul z Evropy do Ameriky a naopak, kdo kýchá alergií z kvetoucích stromů v Singapuru, kdo se s kým rozešel a kdo úspěšně složil zkoušku. Docela důležité věci, člověk by řekl. Kromě toho se ale také nedozvím, kdo se kde strašlivě opil, že kamarádka má prázdnou lednici, jiné se pokazil už druhý kávovar a další už ta zima leze krkem. Ano, přiznávám, bez toho bych se mohla obejít. Jenže....ruka na myši svrbí: co kdyby mi náhodou uniklo něco podstatného?
Facebook nabízí daleko víc než možnost najít lidi, které jste dlouho neviděli, nebo si udržovat přehled o těch, jež ani vídat nemůžete, protože žijí osm tisíc kilometrů daleko. Dává lidem exhibicionistickou možnost sdělovat informace o sobě, z čehož logicky vyplývá, že je ideálním místem i pro lidi s opačnou úchylkou - voyery. Lidé o sobě sdělují ledacos - od „vážných“ rozhodnutí (například že podporují přijetí Lisabonské smlouvy) až po banality (třeba že zbožňují piškoty nebo že jim vadí osoby, které je v chodbách zdržují svojí pomalou chůzí). Takzvané Skupiny se totiž tvoří téměř kolem jakéhokoli tématu, na něž si vzpomenete. A pokud zrovna o tom, co vás zajímá, žádná skupina neexistuje, není nic lehčího než ji založit. Otázka, proč má tolik lidí touhu podílet se s přáteli (což jsou občas i lidé, které jste v životě neviděli) i o ty nejbizarnější podrobnosti ze svého života, patří do oblasti psychologie a jistě se jí brzy budou zabývat studenti v doktorských pracích.
Abstinenční příznaky O to všechno jsem tedy na týden přišla. První den mé facebookové abstinence bylo pondělí. Spousta práce a hodina v kavárně s kamarádkou mi nahradily jakoukoli potřebu virtuálního kontaktu s přáteli. Večer jsem si místo počítače zapnula televizi a libovala si, že mám konečně čas podívat se na všechny pondělní zpravodajské pořady.
Úterý a středa. Bez počítače už to večer nevydržím, poctivě se ale vyhýbám záložce „Facebook“ v Oblíbených. Konečně jsem se dostala k odpovědi na vánoční pozdravy, které na mě s poznámkou „Vyřídit!“ čekají už od prosince. Mám pocit dobře vykonané práce a dětinskou radost, že jsem schopna dát si předsevzetí a dodržet ho. Já a závislá?!
Čtvrtek. Krize. Do e-mailové schránky mi přistává kopie zprávy, kterou mi švédský kamarád poslal na Facebooku (ano, FB má vlastní e-mailovou schránku a také je na něm možné být on-line a chatovat): „Ahoj! Už tě nevídám on-line. Naštval jsem tě něčím?“ Před několika dny jsme spolu chatovali a zřejmě se obává, že řekl něco, co neměl. Držím se ale - odpovídám obyčejným e-mailem.
Pátek. Znovu útok v e-mailové schránce: Joachim z Rakouska mě zve do skupiny „Jím maso, protože je mi líto tofu“. Ráda bych se připojila - lidi, co nejedí maso, protože jim je líto zvířat, taky nejsou zrovna moje krevní skupina, ale vydržím to. S pomocí bestselleru Laurenta Gounella o tom, jak dosáhnout štěstí a vyrovnanosti v životě, mi začíná připadat, že bez Facebooku můžu docela dobře žít.
Sobota. Venku je pošmourno, přede mnou dlouho odkládaná práce a... zapnutý počítač. Ještě jeden den, přemlouvám se. 8230] Čert to vem! S tlukoucím srdcem klikám na bílé „f“ v modrém čtverečku. Konečně! Tolik mi toho uniklo! Kamarád historik z Rakouska hodil po kolegovi z univerzity jednoho Friedricha Nietzscheho, ten mu to oplatil Heideggerem. Kolegyně se připojila ke skupině „Loupejte banány od stopky“ a kamarádka v Anglii nadšeně fotila každého sněhuláka postaveného za nezvykle hojné sněhové nadílky. Zkrátka virtuální život běžel dál a já se do něj lačně znovu zapojila. Takže... asi bych se nad sebou opravdu měla zamyslet.
Pokud ovšem platí, co o Facebooku říká jeden z mých facebookových přátel, Jakub Horák, tak není co si vyčítat: „Jen zde je skutečný svět. To, co vidíte venku, je Fakebook.“
***
Nejhorší je strach, že vám unikne něco zásadního. Třeba že kamarádka má prázdnou lednici a další loupe banány od stopky...
