Tento týden hlavám států příliš nepřál. Americký prezident George Bush jel říci své přátelské Farewell do Iráku, a jen o vlásek unikl smrti botou. Jak známo, irácký novinář Muntadar Zajdí po něm při tiskové konferenci hodil (LN 15. 12.), vrhnul (LN 16. 12., s. 2), mrštil (LN 16. 12., s. 6) bot(o)u. Všechny tři výrazy pro tento akt, vyjadřující v muslimském Iráku pohrdání, se chovají jako synonyma. Hodit znamená podle Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) ,prudkým pohybem uvést něco do pohybu (letu) vzduchem v určitém směru (zpravidla s úmyslem umístit to na určité místo nebo s úmyslem někoho zasáhnout)‘. Mrštit i vrhnout jsou pak vykládány jako ,(prudce) hodit‘.
Dobrou zprávou je, že George Bush, jak později dodal, se prý při incidentu ani na okamžik necítil ohrožen (asi na rozdíl od Zajdího, jejž za obuvnický „atentát“ tou dobou nejspíš „zpracovávaly“ opožděně akční ochranky). Ke cti dosluhujícího prezidenta USA slouží i to, že vůči Zajdímu nepociťuje žádné nepřátelství. Klobouk dolů před velkorysostí vítězů nepociťujících nepřátelství k poraženým! (Ještě tak vědět, co kromě nepřátelství teď ve vězení pociťuje vzpurný novinář...) Náplastí mu budiž to, že bota trefila aspoň další symbol americké státnosti, za Bushem stojící vlajku USA. Nám nezbývá než doufat, že irácký soud zkažený západními hodnotami nebude prastarý akt cti zaměňovat za „urážku hlavy státu“. Ale bohužel asi spíš bude.
Z incidentu může naopak profitovat feministické hnutí: jediným zraněným na americké straně nakonec je mluvčí George Bushe Perin. Její monokl je tak dalším krůčkem k zrovnoprávnění žen a mužů.
Zatímco mrštný George Bush mrštěné botě i zranění unikl, včas se skloniv, francouzský prezident Sarkozy takové štěstí neměl. Ránu mu neuštědřil frustrovaný novinář, nýbrž suverénní prezident suverénní země, muž s úzkou vazbou na blanické podsvětí, Václav Klaus. Prezident všech Čechů, tedy i vyhlášených fotbalových hooligans, rozpínavého Gala v českém národním duchu – ranil vlajkou. „Byli jsme raněni, když jsme viděli, že evropské vlajky nejsou na všech veřejných budovách v České republice,“ žaloval ponížený Sarkozy. Jeho zranitel Klaus se pokoušel zapírat: „My jsme dlouho žili v zemi, kde bylo povinné vyvěšovat určité vlajky, a jsme na to velmi citliví.“ I on se tak doznal k šrámu na duši. Co ale znamená to slůvko „určité“? SSJČ je vykládá jako ,mluvícímu známé, ale blíže jím neurčované, nejmenované‘. Které určité vlajky měl tedy pan prezident na mysli? Tipnu si: nemohla to být třeba krvavá vlajka se žlutými symboly zemědělství a dělnické třídy a pěticípou hvězdičkou? Ale to je přece vlajka sovětská! A té se už bát nemusíme, Rusko je teď přece náš kamarád!
Co tedy pověsíme na ten Hrad? Ideální by bylo za peníze nás občanů – kteří jsme prezidentovi upřeli mandát k vyvěšení evropské vlajky – koupit v aukci Zajdího botu a vyvěsit ji. Ať mají okupanti z Evropy jasno, co si o nich myslíme.
Rubrika vychází každý pátek
O autorovi| Ondřej Tuček, vedoucí jazykový redaktor LN; ondrej.tucek@lidovky.cz
