Snížit granty divadlům a podporovat je v menší míře dle pravidla, kdo má víc sedadel, ten dostane větší příspěvek na vstupenku, je vpravdě kocourkovské rozhodnutí. Umožňuje přispět na vstupenku tomu, kdo to nepotřebuje. Italskému nebo japonskému turistovi, který navštíví černé divadlo, což je vyloženě turistická atrakce, nikoli divadlo pro zdejší publikum. A naopak – tohle opatření by mohlo vést k tomu, že například Semafor s pouhými 180 místy by patrně musel zavřít. Jiné divadlo, například Dejvické, je sice stále vyprodané, ale má jen stovku míst. Aby získalo velkou dotaci na vstupenkách, muselo by se zřejmě přesunout do nádražní haly.
Nebudu se zabývat detaily. Zajímá mne spíš podhoubí, v němž podobné kauzy vznikají. Myslím si, že pražský radní Richter myslí na svou ekonomickou záslužnost a sleduje ideu prezidenta Klause. Ten před časem opustil svá oblíbená úvahová témata a udělal si chvilku na divadlo.
Pokračování na straně 10
Tyjátr kolem divadel pokračuje
Dokončení ze strany 1
V ní dospěl k přesvědčení, že „nenávštěvník dotuje návštěvníka“. Přeložímeli tuto úvahu z jazyka ekonomického básníka do srozumitelné prózy – je to, jako by řekl: přesuňme část dotací na diváka.
Svou ideu o nenávštěvníkovi postavil zřejmě na lešení úvahy, že na divadlo platí každý, ať do něho zavítá, či ne. Tak jako ten, který neumí plavat a ve veřejných, městských lázních se nekoupe, ale přesto platí na toho, kdo tam předvádí svůj kraul. I ten neplavec je přece daňový poplatník.
To je pravda. Jenže problém je jinde, v tom, že občan sice platí v daních na bazén, ale radní logicky určují, kam s penězi, a provádějí škrty, aby nebyli s rozpočtem na suchu. Ta populistická idea o nenávštěvnících nahrává zajisté těm, kteří do divadla nechodí. Jakmile zaslechnou tu úvahu, zmocní se jich dojem, že platí zbytečně na něco, co nepotřebují.
U muže, který před lety tvrdil, že na nadace nejsou dosud peníze (a mohou vzniknout až později, až na to bude), mne myšlenka o nenávštěvnících nepřekvapuje. Naštěstí řada lidí jeho proroctví nedbala a nečekala, až přijdou lepší časy (či snad „světlá budoucnost“), a dobře udělala. Doba vhodná k založení nadací měla zřejmě nastat až dnes, až po odpočtu mohutného vytunelování.
Co se do účetní knihy nepíše Občan se může dodnes dočíst o jiném „divadle“. O tom, kolik miliard dluží stát nejrůznějším věřitelům na světě. Dokonce i náš člověk v Jižní Africe, pan Krejčíř, žádá od nás soudně pár miliard, ačkoli nás už sotva navštíví.
Proti těmto sumám, o nichž se tak často a s takovou bídou dozvídáme, jak k nim došlo a kdo je způsobil, jsou příspěvky pražským divadlům skutečným pakatelem.
V té souvislosti: Estonci (1,4 milionu obyvatel) a Slovinci (2 miliony obyvatel) dávají celkově na kulturu ze státního rozpočtu do 3 procent. Český rozpočet (10 milionů obyvatel) činí sotva 1 procento.
Česko bývá ve světě označováno za ekonomického tygra. Je to však divný tygr, když se ve výdajích na vlastní kulturu mění tak rád v myšku. Kdybychom se nechali obloudit ekonomickými věrozvěsty, kteří nám, „nevědoucím pohanům“ neznalým velkých počtů chtějí po letech marxistické víry přinést novou variantu spásného učení, mohl by se jednoho dne objevit jiný počtář. Navrhl by rozdělit Českou filharmonii na kvarteta, tria a dua. Argument: hudebníci by mohli krom koncertů orchestru a vystoupení na Pražském jaru hrát také v hotelech a na pohřbech.
V demokracii panuje zvláštní čas. Neustále je buď před volbami, anebo po nich. Celou tu dobu jde o totéž. O hlasy. V tom smyslu se politici také projevují a tak je třeba je brát. To ale neznamená, že bychom si měli nechat vnutit nerozumná řešení problémů, které vůbec není třeba vytvářet.
Myslím si, že i dnešní pražští konšelé měli kdysi možnost uniknout na okamžik otravné atmosféře normalizace a jít se pobavit do zmíněného Semaforu. Mohli se tak potěšit nejlepšími zpěvnými verši, jaké kdo od dob V a W v češtině pro jeviště stvořil.
To je však něco, co do žádné účetní knihy zapsat nelze.
Důvod je jasný: tyto hodnoty se nedají vyčíslit.
***
Česko bývá ve světě označováno za ekonomického tygra. Je to divný tygr, když se ve výdajích na kulturu tak rád mění v myšku.
Jiný počtář by navrhl rozdělit Českou filharmonii na kvarteta, tria a dua. Argument: hudebníci by mohli hrát i na pohřbech.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| IVAN KRAUS spisovatel
