Na mou stať z 11. září reagoval Jiří Přibáň úvahou O dobru a spravedlnosti (Orientace LN, 18. září). Jejím tenorem je argument, dle něhož nepozitivismus, jenž je nutně spjat s prostorem transcedence, otevírá možnosti omezení svobody. Tyto pak ilustruje kategorií tyranie či postavou Savonaroly.
Přibáňův argument je správný. Ano, tato možnost je otevřena – nikoli ale nutně!
Samuelova kniha nám povídá Úvodem pouze poznámka terminologická: poukaz na úskalí tyranie není úplně přesný. Tyranie totiž označuje uplatnění moci, jež vybočuje i z mezí transcedence.
Přesně tuto okolnost vystihla Hannah Arendtová: „Za ztotožněním totalitarismu s autoritativní formou vlády, za touto náklonností vidět totalitární tendence v každém autoritativním omezování svobody, se skrývá starší záměna autority a tyranie, legitimní moci a násilí. Avšak rozdíl mezi tyranií a autoritativní formou vlády spočíval vždy v tom, že tyran se jako vládce řídí jen vlastní vůlí a vlastními zájmy, zatímco i nejdrakoničtější autoritativní vláda je vázána zákony. (...) Pro autoritativní vládu je zdrojem autority vždy nějaká vnější síla přesahující oblast politiky, a tudíž moc vlády omezující. Od ní odvozuje autoritativní vláda svoji,autoritu‘, tj. svoji legitimnost.“ Konečně – taková vláda (v rozdílné míře) provází celé lidské dějiny až do doby 19. či 20. století.
Legitimita moci se po staletí, snad tisíciletí zakládala na myšlence legitimity dané Bohem. Jakkoli se v průběhu středověku měnil poměr státu a církve, vztah papeže a císaře Svaté říše římské národa německého, později pak vztah papeže a krále Francie, jakkoli se měnil i způsob ustanovování panovníka, symbolika jeho legitimity zůstávala stejná. Podobenství pomazání světského vládce knězem obsažené v Bibli (krále Saula prorokem Samuelem) se přeneslo do rituálu inaugurace panovníka symbolizujícího tento typ legitimity moci.
Legitimita daná Bohem přitom v sobě obsahovala i maximu omezení světské moci (tato maxima našla potom v průběhu středověku celou řadu projevů: od práva na odpor až po koncepce monarchomachů – zastánců práva zavraždit tyrana).
Bůh je konstanta, již nemůžeme měřit Francouzská revoluce, dějiny konce 18. a celého 19. století přinesly dramatický zvrat: nový koncept legitimity, legitimitu odvíjející se od suverenity lidu. Přinesly i představu o „neomezené moci suveréna“.
Fareed Zakaria k tomu poznamenává: „I demokratická vláda však podléhá přesvědčení, že má právo na absolutní suverenitu (tj. moc), což může vést k centralizaci moci, často za pomoci neústavních prostředků a obvykle se špatnými výsledky.“ Zejména pak v průběhu 20. století hrůzostrašná zkušenost předestřela dostatek argumentů pro opodstatněnost – nazvěme jej: přirozenoprávního – korelátu moci. Můžeme jej nazvat i jinak: metafyzickým korelátem. Anebo – terminologií německého ústavního soudu – nadpozitivním právem.
Metafyzický korelát v demokratických ústavách 19., 20. i 21. století byl a je reakcí na historickou zkušenost; ve Francii na změny forem vlády v důsledku řady dramatických společenských změn, ve Spolkové republice Německo na zvěrstva nacismu a na „legalistickou“ cestu nacistické revoluce v roce 1933, v Řecku a v Portugalsku na útlak autoritativního, resp. totalitního režimu, v České republice na zločiny komunismu a obdobně na „legalistickou“ cestu komunistické revoluce roku 1948.
Metafyzika, myslím, a to nejen v oboru právovědném, je lidskou reakcí na neúplnost racionálního (kterou – paradoxně – lze prokázat vědeckými teoriemi, jejichž je nutnou součástí). Přijmeme-li tezi, dle níž člověka, tuto myslící a svobodnou bytost, charakterizuje i ambice vysvětlit jevy, jež ho obklopují a s nimiž je konfrontován, metafyzika je pak výrazem napětí mezi postulátem úplnosti a teorémou neúplnosti.
Řečeno fyzikální terminologií: metafyzika (Bůh) je vlastně konstantou na místě proměnných, jejichž hodnoty nejsme schopni změřit.
Nejen Vyšinskij, ale i Kelsen a Hart!
Slavná teoréma neúplnosti brněnského rodáka Kurta Gödela, proslulého matematika a Einsteinova přítele a kolegy z Princetonu, je zpravidla vztahována k světu teoretického rozumu (řekněme – nikoli úplně přesně – přírodních věd). Dilema Davida Huma, slavného anglického empirika, o nemožnosti logickým postupem vyvodit normy z výroků pro změnu cílí k světu rozumu praktického, v němž kromě ratia má svoje místo i vůle. Skotský morální filozof Alasdair MacIntyre ale přesvědčivě ukázal, že řešení tohoto dilematu bez poukazu na transcedenci možné není.
K omezení svobody může vést autorita odvolávající se na transcedenci a může k ní vést demokracie bez ní (v tomto smyslu i lynč či pogrom jsou instituty velmi demokratické, jsou přece výrazem vůle většiny). Nepozitivismus může ústit nejen v postavu fanatického Savonaroly, nýbrž i humanisty Radbrucha; pozitivismus pak nejen v postavu stalinských či hitlerovských katů Vyšinského a Freislera, ale i liberálů Kelsena a Harta.
Otázku autority formulující obsah transcendentní maximy Kant řeší autonomií vůle – ztotožněním normotvůrce a adresáta normy (jíž je kategorický imperativ). Zobecněním Kantova principu pro společenství je společenská smlouva. Otázkou je, zdali je tato smlouva výsledkem rozhodování jednotlivců za rawlsovským závojem nevědomosti, jak míní kolega Přibáň, anebo rozhodování spojeného s normativní sílou transcedence.
Jednodimenzionální člověk?
Ilustrací alternativní první je „ekonomická teorie politiky“ (označované rovněž jako „teorie veřejné volby“), jejímž spoluzakladatelem vedle Garyho Beckera a dalších je ekonom Anthony Downs. Účelem této teorie je popsat fungování politiky nástroji ekonomie.
Dle ní uchazeči o vedoucí pozice mají toliko tehdy výhled na úspěch, odpovídá-li jejich nabídka rozdělení preferencí u voličů a zároveň předčí nabídku konkurenční. V tomto modelu aktéři jednají výlučně na základě racionálního poměřování alternativ s ohledem na bilanci nákladů a užitků (výnosů): „Naší hlavní tezí je, že v demokratickém politickém systému jsou strany analogické podnikatelům v hospodářském řádu orientovaném na zisk.“
Z toho pak vyvozuje Downs dvě hypotézy o vztahu politických stran a funkcí státu. Dle první je pro demokracii příznačná mnohem větší náklonnost k přerozdělování prostředků bohatých chudým, dle druhé demokracie podporují svým aktivním i pasivním jednáním více producenty než konzumenty. Ačkoli Downs nachází pro své úvahy inspiraci v díle Josepha Schumpetera a obdobně jako on považuje za konstitutivní prvky demokracie konkurenci a volby, Schumpeterova podoba voliče není identická s Downsovou. Pro Schumpetera volič není výlučně racionálně jednajícím subjektem, nelze jej považovat za kompetentního v maximalizaci užitku.
Jeden z nejvýznamnějších protagonistů ekonomické teorie práva Richard Posner, mimochodem federální odvolací soudce v Chicagu, se kloní na stranu Schumpeterovu: „Ekonomie racionální volby, jež je zaměřena na podporu teorie veřejné volby, nedisponuje dostatečným vysvětlením toho, proč lidé ve všeobecnosti volí, anebo pokud volí, proč volí svůj vlastní zájem navzdory tomu, že jejich hlas neovlivní volby... To, co nazývám,ryzí‘ teorií veřejné volby, je fatálně přílišným zjednodušením.“ Ano, ekonomický člověk je jednodimenzionální – je to racionální bytost maximalizující svým jednáním užitek. Morálně filozofická, teologická či právní bytost je bytostí multidimenzionální. Je v ní přítomen kromě ratia i étos, kromě egoistického kalkulu i sociální začlenění (láska, empatie, soucit), její chování není výsledkem toliko kauzality a teleologie, nýbrž i (autonomní a heteronomní) normativity.
Je namáhavé žít mezi póly Německý filozof a sociolog Jürgen Habermas v současnosti zastává nepozitivistickou pozici, zároveň se ale nevzdává svého celoživotního díla, a tak hledá vyústění v neteologické transcedenci (čili transcedenci, jež je výsledkem zkušenosti lidských dějin, následně pak lidmi přijímána nikoli jako skutečnost, nýbrž apriorní, předem daná hodnota). Mluví o „nenáboženském a postmetafyzickém zdůvodnění normativních základů demokratického ústavního státu“.
Rozhodující část tradice nepozitivismu (počínaje Tomášem Akvinským přes Kanta až k Radbruchovi) stojí na stanovisku, jež rozum, racionalitu, nepopírá, poukazuje pouze na její neúplnost. Svět je tedy vnímán v napětí pólů, v hledání proporcí. Pro právníka z tohoto závěru plyne vnímání aplikace práva v napětí racionálních a volních prvků rozhodování, plyne z něj poměřování obsahu pozitivního práva hodnotami, s nimiž se jednotlivec i společenství identifikují.
Diference mezi pozicí pozitivistů a nepozitivistů je pak dvojí: první se týká hledisek hodnocení pozitivního práva a druhá pak důsledků extrémního rozporu mezi nimi a pozitivním právem pro jeho platnost. Dle pozitivistů jsou tato hlediska diskurzní a racionální, dle nepozitivistů jsou vůči pozitivnímu právu transcendentní; dle pozitivistů extrémní rozpor mezi nimi a pozitivním právem nenese důsledky pro jeho platnost, dle nepozitivistů tato eventualita dána je.
***
K omezení svobody může vést autorita fanatického Savonaroly odvolávající se na transcidenci; ale může k ní vést i demokracie bez ní. V tomto smyslu i lynč či pogrom jsou zajisté instituty velmi demokratické, jsou přece výrazem vůle většiny.
„Ekonomie racionální volby, jež je zaměřena na podporu teorie veřejné volby, nedisponuje dostatečným vysvětlením toho, proč lidé volí – navzdory tomu, že jejich hlas neovlivní volby,“ uznává teoretik „racionální volby“ Richard Posner
Ano, ekonomický člověk je jednodimenzionální – je to racionální bytost maximalizující svým jednáním užitek. Morálně filozofická, teologická či právní bytost je multidimenzionální. Je v ní kromě ratia přítomen étos, láska, empatie, soucit.
O autorovi| PAVEL HOLLÄNDER, právní filozof Autor (* 1953), filozof a logik, je profesorem práv. Od roku 1993 je soudcem Ústavního soudu ČR, od roku 2003 jeho místopředsedou. K tématu vyšlo: Jiří Přibáň: Lesk a bída právního pozitivismu, Orientace LN 21. srpna; Pavel Holländer: Vážně jsme už všichni pozitivisté?, Orientace LN 11. září; Jiří Přibáň: O dobru a spravedlnosti, Orientace LN 18. září.
