Posaďte mě k bazénu plnému dětí z mateřské školky, vysypte do bazénu pestrobarevné míčky, nakažte jim je posbírat, a já budu mít postaráno o zábavu na celé hodiny. Jak už jsou ve čtyřech letech hotoví, opracovaní a předurčení. Hopsají bazénem v koupacích čepičkách, rozpaženýma ručkama hrnou před sebou míčky a vy si můžete v hlavě rýsovat jejich životy na dlouho dopředu. Blondýnečka objímá všechny míčky, které sebrala, sune se pomalu a opatrně bazénem, neustále kontroluje, zda má modrý, zelený i žlutý; vilku, manžela i pěkné auto na nákupy. A nejvíc ze všeho se bojí, aby jí cestou mezi začátkem bazénu a prádelním košíkem, do kterého má pak za povinnost všechny míčky vysypat, nějaký neuplaval. A před ní se řítí zas nějaký malý rebel, který kolem sebe dělá vlny takové, že ty kolem sebe o míčky připravuje, ale co je jemu do toho, však sám už má v náruči jen poslední, červený, navíc se z čirého haurovství rozhodne ho do košíku nepoložit, ale naopak hodit z dálky. Netrefí se, samozřejmě, míček se zakutálí po dlaždicích až ke mně. Zvednu ho a odnesu do košíku z čiré úcty k hrdinovi, který už v raném mládí chápe, že se nesmí bát o pár věcí v životě přijít, pokud to bude jízda. Kývne mi hlavou a vrátí se k lovu.
Z plastové židličky na kraji bazénu je člověku jaksi všechno jasné: ta holčička s velkou hlavou, která nedokáže ani vymyslet, jak se k míčku přiblížit, aniž by ho vlnka vytvořená jejím tělem neodnesla z jejího dosahu, to asi v životě nedotáhne dál než za pokladnu nějakého supermarketu. Zato kudrnatý chlapeček, co se pod vodou blíží k nic netušícím spolužákům a krade jejich pracně nashromážděné míčky, půjde buď sedět, nebo se z něj stane generální ředitel nějaké obří společnosti se státní účastí (a až pak půjde sedět). Při chňapání po míčcích na rozvlněné hladině o sobě prozradí víc než dost. Šprti: budou to mít v životě jen tak dobré, jak dobří budou ti, kterým se budou snažit zavděčit; bráchové: když si pomáhají teď, snad jim to vydrží až do stáří; samotáři: když umí bojovat, nikdy neprohrají.
Stojíte nad vodami jako bůh, máte pocit, že rozumíte tomu hemžení, ale pak si uvědomíte, že za vámi u plastového stolku sedí nad kávou s lógrem tajemství, s nimiž si neporadíte: učitelky z mateřské školy. Stejně jako každý týden ke svým dětem otočené zády (proč by se jimi měly teď zabývat, když je ve vodě mají na starosti instruktorky) si vyprávějí obsahy televizních seriálů hlasy nakřáplými od neustálého peskování a zakazování. Až budou všechny míčky v koši, seženou děti do houfu, odvedou do šaten a budou na ně krákat, dokud se všem nepodaří navléct si punčocháčky správnou stranou dopředu. Pak si je spočítají, protože v jejich mysli vydá každé dítě přesně za jeden kus, a odejdou. A vy přemýšlíte, kde se berou a proč dělají, co dělají. Žádné z dětí v bazénu nevypadalo, že by s ním život mohl tak hrozně zacloumat, ale děje se to. Ale pokud jste skutečně bůh a máte v autě v přehrávači to správné cédéčko, Petr Fiala vám nakonec odpoví: Když andělé vyrostou, na všechno zapomenou. Pouta si nasadí, tiše se zařadí. A jdou.
