Budíček Junghans je starý teprv asi dvacet let. Je na baterii a šteluje se takovým zubatým kolečkem: v jedné poloze se řídí ručičky, ve druhé buzení. Mám ho na protější knihovně a poznávám na něm, že už bych měl konečně začít psat. Hřídelka toho kolečka se kdesi uvnitř ulomila.
„Dobrý den. Tady se pokazilo toto kolečko, můžete mi to spravit?“ Mladý hodinář strojek prohlížel a pravil: „To je ulomené někde uvnitř... ta práce nestojí za to, protože,“ ukázal na svou polici, „takový budík dostanete za dvě stě korun.“ - „Ano, ale já nechci nový budík, já mám své věci rád.“ Zase si budík prohlížel, a kolečko mu zůstalo v prstech. Řekl: „Tady to dokonce už někdo slepoval, takový nesmysl!“ Ano, ale neřekl jsem kdo. Podával mi sugestivně budík, nevzal jsem ho, řekl jsem: „Ale zásadně, dalo by se to opravit?“ -„Zásadně,“ opakoval to slovo ironicky, „jde všecko opravit, ale pane, zásadně je to hloupost, protože by to bylo mnohem dražší než nový budík.“
Tato slova, to byla voda na můj psací stroj! „Pane,“ řekl jsem, „dneska je takový zlořád, kupovat pořád dokola něco, co se dá opravit, a kam to spěje!“ Hleděl na mne: věděl, o čem mluvím, ale chtěl udržet řeč u toho budíčku. Řekl: „To bych musel celé otevřít a ztratím tím hodinu!“ Velice mi tím nahrál. Připomnělo mi to, co jednou náš Jan povídal o šoférovi, s nímž jezdil měřit: ten když přijel ke značce „Průjezd zakázán“, řekl vždycky: „Aha, tudy se dá projet!“ Mohl jsem pokročit: „A kolik si počítáte za hodinu? To ho jaksi vyšinulo, zakymácel se a odpověděl: „Za hodinu? Víte, jaký já tu platím nájem?“ A řekl, kolik platí měsíčně za metr čtvereční. Dohoda byla už snadná: nabídl jsem, že mu zaplatím půl čtverečního metru.
Vyšel jsem na ulici s pocitem jakéhosi morálního triumfu v řešení té hlavní otázky, jež se u hodináře mihla. Že člověk, který má dost peněz, nemusí pořád kupovat nové věci, ale může si draze nechat opravovat své milé věci, zušlechťovat je, prodlužovat jejich smysl. Nemusí se nechat vláčet průmyslem, obchodem, módou, mládeží. V televizi ukazovali, jak se Neapol topí ve svých odpadcích: přál jsem jí to. Dávno si myslím, že by se obchod měl vrátit k papírovým obalům, kde to jde.
Přišel jsem domů, a zouvaje se, prohlížel jsem si zase, jak se mi na pravé botě nikoli odlepil, ale vytrhl kousek svršku. Odlepené dalo by se přilepit, ale protože v tomto oboru mám výuční list, viděl jsem, že tu se bude muset jít až na stélku... A už jsem si připravoval argumenty: „Pane mistr, je to z vnitřní strany, nebude to vidět a já budu říkat, že jsem si to udělal sám...“ Tu, na rozdíl od budíku, šlo o boty za dva tisíce, a z dobré kůže. -Ano, zkusil bych si to udělat sám: kdybych měl kopyto, potěh, šídlo a dratev.
Nebo jak máme snížit počet těch kamionů?
***
Člověk, který má dost peněz, nemusí pořád kupovat nové věci, ale může si draze nechat opravovat své milé věci, zušlechťovat je, prodlužovat jejich smysl. Nemusí se nechat vláčet průmyslem, obchodem, módou, mládeží.
