Před čtyřiceti lety umřel Jan Procházka. Pro lidi, jejichž celý život se zatím vešel do té mezery, mělo by se vysvětlovat, kdo to byl a co udělal: spisovatel, scenárista, politik
Byl jsem před několika dny s jeho pozůstalou rodinou u jeho hrobu. A připomínal jsem si tam jeho postavu, tvář a hlavně povahu. A ta byla pevná, i když v únoru 1971 ležel po operaci v nemocnici, očekávaje brzké propuštění k odpočinku, pak ještě nějakou operaci a po ní uzdravení. V říjnu předtím jsem u něho byl s jedním kamarádem. Říkal nám, jak se naučil bojovat s horečkou. „Kdybych si takhle po obědě lehl a usnul, vzbudím se za hodinu se šílenou horečkou, protože ona jako by čekala, až se položím a ochabnu.“ Tak to mám zapsáno v „Nepamětech“ (Atlantis 2008). Cituju dál: „Tak já chodím, přecházím, dívám se z okna, čekám na chvíli, kdy si mám vzít to a to, pak přijde lékař nebo je u mne manželka. Pak je konečně večer, přijde sestra, dá mi, co mi naordinovali, a když je večer, nebude teplota tak vysoká, protože si můžu vzít prášek, a spím tak dvě tři hodiny, vzbudím se, jdu na záchod, projdu se, dívám se z okna, čekám, čekám, mládenci, už bude pomalu ráno a já zas můžu klidně spát, a je další den a opakuje se to, musíš pořád být v ofenzivě, no teď se to trochu zlepšilo, mládenci, já jsem už druhý den bez těch teplot, tak snad “
Když jsme ho počátkem února navštívili s Luďkem Pachmanem, který se vrátil z Ruzyně, nepoznali bychom ho. Byla u něho jeho manželka, která nám dala dva bílé pláště, a jedna z jeho dcer. Byl po další operaci. Při té zhasla elektrika, pracovalo se čtvrt hodiny při baterkách a svíčkách. Když uviděl Luďka, hned se ho ptal, jak se měl v Ruzyni, a mluvili o tom, že Dilia nechce uzavírat nové smlouvy. „Můj zánět,“ přešel k věci, „nechce ustoupit, ale teď to vzal do ruky machr, takže nejhorší je pryč.“ Potřebuje jen sebrat síly, a tak v dubnu či květnu půjde domů. „Doktoři jsou pořád dobří, to se musí nechat.“ A požádal sestru o injekci. „Pozdravujte mládence,“ řekl, když jsme se loučili. Kolem nás prošla sestra s morfiovou injekcí.
Teď jsme stáli u jeho hrobu. Tříletá pravnučka Izabelka motyčkou odhrabávala listí. Pohřeb tenkrát řídil Pavel Kohout. Hudba mu hrála „Sedí sokol na javori“. Teď jsme mu to zazpívali. Byla to tehdy neúmyslná politická manifestace: asi tři sta lidí. Čtu teď jména: Smrkovský, Kriegel, Vodsloň, Dienstbier, Kyncl, Lederer, Branald, Kolář, Kosík, Kabeš, Pochop, Kléma Lukeš, Pecka Celé to shromáždění tvořilo dobře vybranou dávku pro jeden masový hrob Žasnu: že stačilo čtyřicet roků počkat, a už jsme tam skoro všichni.
Můj zápis má však dobrou pointu. Luboš Holeček tam poznal jednoho fízla. Šel k němu a řekl mu: „Co vy tady chcete? Opusťte laskavě hřbitov.“ Fízl šel.
