Václava Klause zvolil parlament nadvakrát prezidentem, neboť se dušoval, že nebude aktivistickým prezidentem. Kdo se však podívá na televizi a do novin, zjistí, že hlavní mediální hvězdou je právě prezident. Svou podzimní politickou ofenzivu zdůvodňuje návratem k pravicovým kořenům ODS a bojem proti evropským byrokratům.
Ve skutečnosti však jde o moc, o udržení se na politickém výsluní i po roce 2013. Tak jako fanklub Miloše Zemana vytvořil spolek za účelem jeho zvolení prezidentem, tak i Klaus, respektive Hrad, vyhodnotili, že právě nyní se lámou ledy ohledně politické kariéry ve střednědobém horizontu. Do politického důchodu se zdaleka nikomu nechce. Příčiny stranického převratu Hrad uvádí jako hlavní příčinu svého postupu drtivou porážku ODS v krajských a senátních volbách. Problém ale spočívá v tom, že silná „dělostřelecká příprava“ začala již mezi prvním a druhým kolem senátních voleb, kdy ještě bylo možné celkovou porážku alespoň zmírnit. Ale o to zjevně neměl Hrad zájem.
Prezident, čestný předseda ODS, nepodpořil svou stranu tak, že by se postavil za všechny její senátorské kandidáty, kteří postoupili do druhého kola. Naopak účelově podpořil jen několik vybraných kandidátů, zejména ty pražské, a pak také Josefa Kalbáče z KDU-ČSL, kterému se odvděčil za hlas při prezidentské volbě. Podpora pražských kandidátů již předznamenala formování druhého stranického centra v ODS.
Jak řečeno, strategický scénář s cílem odstranit Topolánka a rozvalit vládu spustil Hrad již mezi oběma koly senátních voleb. Zvolená taktika by se dala shrnout pod značku „Spěchá“. Ještě v den voleb byl vznesen požadavek nečekat na řádný prosincový termín a svolat kongres ODS, pokud možno ihned. Jako červený hadr před očima totiž působí datum 1. ledna 2009, kdy začíná půlroční předsednictví Česka v Evropské unii. Premiér má předsedat dvěma summitům šéfů vlád a ministři desítkám ministerských schůzek. Ti všichni by se dostali do záře reflektorů evropské i světové politiky. Je tu obava Hradu, že předsednictví posílí vládu, ODS a upevní Topolánkovu pozici. To by mohlo zkomplikovat Klausův návrat na předsednický stolec ODS v roce 2013. Proto Hradem iniciovaný stranický převrat měl – s ohledem na předsednictví Česka v EU – smést vládu už v listopadu, nejpozději pak počátkem prosince. V případě, že by prezidentovi lidé ovládli ODS i novou vládu, byl by to Klaus, kdo by de facto řídil zahraniční politiku Česka a ocitl se v záři reflektorů.
Čím hůře, tím lépe Strategie Hradu vůči Topolánkovi, ODS a vládě se nese v duchu „čím hůře, tím lépe“. Jde o to nenechat vládu vládnout, nenechat parlament přijímat zákony. Více jde nyní vládě po krku vlastní prezident než levicová opozice. Připomíná to postup Zemana z Vysočiny, který vystupoval proti Špidlovi a Grossovi odvolávaje se na zájmy autentické levice.
I současný Hrad hovoří o autentické pravici, o jakémsi návratu ke kořenům ODS. Má snad jít o návrat k bankovnímu socialismu nebo k silně regulovanému trhu s byty? Má se stát vzorem opoziční smlouva z let 1998–2002, která ideově dovyprázdnila politiku a dotvořila klientelistickou a korupční podobu demokracie v Česku? Má snad být koalice s KDU-ČSL a zelenými jako středopravicovými stranami nahrazena spoluprací se sociální demokracií, která z hlediska evropského kontextu ordinuje staré levicové recepty? Je zřejmé, že story o návratu ke kořenům neodpovídá realitě a má pouze odvést pozornost od podstaty, od účelové mocenské manipulace.
O autorovi| Michal Klíma, politolog
