Nad další premiérou na Nové scéně se vznáší dramaturgický otazník. Národní divadlo se zde vrací k Edwardu Bondovi, který ve hře Spaseni z roku 1965 předjal vlnu tzv. cool dramatiky. Bond si poctu zaslouží, ale možná by se v jeho tvorbě našlo dílo, které by s dneškem víc rezonovalo. Samozřejmě skandál, který Bond Spasenými vyvolal v době jejich prvního uvedení, dnes po tom, jak se po nás převalila celá vlna cool dramat, už nehrozí. Scéna smrti dítěte, které v kočárku kameny ubije parta mladíků jen z touhy nějak se pobavit, když není zrovna nic jiného po ruce, je stále pro mnohé šokující. Ale když ji Bond napsal, šlo spíše o extrém, dnes je podobných případů v černých kronikách celého světa víc než dost.
Pro Bonda byla dokladem citové vyprahlosti, ztráty empatie, neschopnosti navázat vzájemnou komunikaci, což jsou hlavní témata jeho textu. To všechno je podle něj důsledkem společenských poměrů, které mladým nedovolují vyprostit se ze světa, jenž jim nic jiného než bezvýchodnost nenabízí.
Bond však tento problém pouze pojmenovává, a z toho důvodu silněji než v době svého vzniku působí hra až dokumentárně. A to přesto, že dramatik zde pracuje se dvěma liniemi - na jedné straně je parta mladých a na druhé manželský pár, rodiče hlavní ženské hrdinky Pam, kteří spolu už ani nemluví. V jediném okamžiku, kdy se stav nekomunikace prolomí, nastoupí agrese, která končí napadením.
Různé formy agrese ostatně prostupují celým dílem, je to do jisté míry i marná vzpoura proti sociální předurčenosti a neschopnosti vymanit se z ní. Stále však Bondův text dnes působí jako popis určitého faktu, jakýsi až naturalistický obraz stavu společnosti.
Gruntovní vyhrávání situací Režisér Michal Dočekal volí psychologickorealistickou metodu, i když se nevyhýbá ani grotesknějším momentům nebo určité metafoře (ovšem v daleko menší míře). Scénu tvoří prostříhaný horizont v neutrální až sterilní barvě, která je občas barevně nasvěcována. Symbolika použitých barev je ale dost nejasná. (Také se sem promítá setkání Pam a Freda ve vězení, které je monitorováno kamerou.) Do tohoto prostoru vyjíždějí mobiliářové segmenty charakteristické pro dané prostředí. Po jejich zmizení zůstává scéna často na okamžik prázdná, snad aby tak byl posílen pocit prázdnoty, která obklopuje aktéry hry.
Inscenace se tak ovšem nebezpečně blíží ke ztrátě vnitřního rytmu, což zvláště v její druhé části začíná být na hranici únosnosti. Svůj podíl na tom má i gruntovní vyhrávání situací, i když hercům samým není vlastně co vytknout. Především Jan Hájek přibližuje svého Lena až k hrdinům Dostojevského próz. Jeho zoufalá snaha pomáhat i neschopnost aktivně zasáhnout charakterizují tuto nejednoznačnou postavu ve vší její složitosti. Hájek vybavil Lena zdánlivou bezvýrazností, vědomou pasivitou, ale i určitou úporností, snad trochu čitelnější by mohl být jen jeho vztah k násilí, jehož je svědkem.
Jeho protikladem je v inscenaci Jan Dolanský, eruptivní, bezskrupulózní Fred, frajer, který snad na chvíli zaváhá, když má zabíjet dítě, které by mohlo být jeho synem. Ale opravdu jen nepatrně, protože role vůdce party je pro něj důležitější. I když její členové nejsou nijak zvlášť individualizováni, působí v podání Rostislava Nováka, Jana Bidlase, Tomáše Kobra a Michala Kerna věrohodně.
Lucie Žáčková hraje Pam zpočátku jako veselou nezodpovědnou holku, která se posléze promění v nesnesitelnou štěknu. Přesto v tom, jak se upíná na Freda, cítíme touhu po vztahu. Třeba je to jen iluze, která by nevydržela nápor reality, ale pro Pam je to záchytný bod. Žáčková dokáže pod vší Paminou nenávistnou rétorikou alespoň nepatrně poodkrýt její zoufalství. Její budoucnost se bude zřejmě odvíjet jako život jejích rodičů, které ztělesňují rezignovaný Harry Ladislava Mrkvičky a lehce ordinérní Jana Boušková jako Mary.
Přes nesporný herecký vklad i stylovou čistotu inscenace působí Bondovi Spaseni na Nové scéně jen jako exkurz do divadelní historie. Jistě, násilí ve společnosti existuje, dokonce jeho příčiny jsou dnes mnohem různorodější. Pokud ale divadlo zůstane jen u popisu jisté skutečnosti, jeho aktuální dopad se zákonitě oslabuje.
Edward Bond: Spaseni
Překlad: Jan Hančil Režie: Michal Dočekal Scéna: Jan Dušek Kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková Nová scéna, premiéra 12. 3.
Premiéry Bohumil Hrabal : Příliš hlučná samota Divadlo U stolu Brno, premiéra 24. 3., režie: Ivo Krobot Johann Wolfgang Goethe: Faust a Markétka Městské divadlo Mladá Boleslav, premiéra 26. 3., režie: Pavel Khek Jiří Adámek a kol.: Moje první encyklopedie Divadlo Minor Praha, premiéra 28. 3., režie: Jiří Adámek
