Čtyřiatřicetiletá Monika Ulrichová z Hradce Králové má za sebou jedinečnou zkušenost. Vedle několikaleté praxe na českých školách zdobí profesní životopis vystudované pedagožky s doktorátem z antropologie dva roky učitelování na americké střední škole v Brooklynu.
Jak se tam dostala? Přes Rakousko, které mělo se Spojenými státy společný program na výměnu učitelů. Připojilo se k němu pár Slováků, z Česka byla jediná.
Školu, kde chce učit, si mohla vybrat na místě. Protože původně vystudovala střední zdravotnickou, hledala něco podobného. Její první cesta vedla do Bronxu. Tato čtvrt proslulá problematickou mládeží ji však odradila ještě dřív, než došla ke školní bráně. „Budova vypadala spíš jako věznice. Byla oplocená ostnatým drátem, zamřížovaná a v ulici se zrovna střílelo. Ke všemu mě už od metra sledovali dva podivní chlápci. Když jsem vyhodnotila situaci, obrátila jsem se a úprkem se vrátila do podzemní dráhy,“ vypráví.
V Brooklynu to prý bylo o trochu lepší, ale když procházela pod bezpečnostními rámy, jestli nemá zbraň, a uviděla hromotluckou ochranku s pendreky, taky se trochu vyděsila. Přesto zůstala.
Doteky přísně zakázány Dostala na starost první ročníky střední školy zaměřené na zdravotnictví, nikoliv však na výchovu sester. „Ty by byly asi pohodovější,“ vysvětluje s tím, že její žáci nebyli právě studijními typy. Hned na začátek jí bylo řečeno, že se nesmí žáků dotýkat ani v přátelském gestu a nesmí zůstat s žádným z nich sama beze svědků. Taky jí ukázali bezpečnostní telefon, který je v každé třídě, a slouží k povolání ochranky. Rozumí se při fyzickém napadení učitele či nebezpečné rvačce žáků. Trochu se divila, proč nejsou mezi jednotlivými hodinami skoro žádné přestávky, přesněji, že jsou tam jen tři minuty vyhrazené na rychlý přesun do jiné učebny (na záchod se vystavují zvláštní povolenky v době vyučování). Vysvětlili jí, že důvod je podobný. Kdyby dostali žáci šanci, docházelo by na chodbách k nebezpečným střetům a nedalo by se zabránit ani tomu, aby se naplno oddávali sexu.
Člověk se musí ptát – není to přehnané? „Není,“ poučila se Monika Ulrichová. Pohotovostní telefon užila sama několikrát. Ne, že by některý z žáků napadl přímo ji, ale „oni se pořád vzájemně provokují a někdy to vypadá hodně nebezpečně“, konstatuje. Když popisuje zásah ramenaté ochranky, připomíná to zásah jednotky rychlého nasazení. Včetně toho křiku, který se line ze silných hrdel statných černochů s pendreky a dokonce pistolemi.
Co řeknete mámě?
Jeden její žák se vrátil do školy po ročním vězení. Byl tam, protože fyzicky napadl zástupce ředitele. Moničina šéfa, který učitelce z Česka rovnou řekl, aby ho do třídy nevolala. Toho kluka se prostě bál. „Ostatní radili, ať ho prostě ignoruju. Jenže to tak úplně nejde. Nemůžete někoho nechat, aby při vyučování vykřikoval a rušil. Musela jsem ho občas napomenout, jinak bych úplně ztratila autoritu...“
Právě tenhle žák Monice nakonec nabídl, že ji bude chránit, kdyby ji někdo otravoval. „Jednou jsme měli laboratorní hodinu a všichni si měli ve dvojicích měřit pulz. Tenhle kluk k sobě nikoho neměl. Ani spolužáci s ním nechtěli nic mít. Tak jsem mu nabídla, že si změříme pulz spolu. Vzala jsem ho za zápěstí a pozorovala, jak se mění výraz v jeho obličeji z překvapeného až na skoro v dojatý. Jako by nemohl věřit, že ho držím za ruku. Od té doby jsem s ním neměla nejmenší problémy. Dokonce mi nabízel pomoc, kdybych potřebovala.“
Zajímavý byl podle Moniky Ulrichové vztah těchto mladých lidí k otcům a matkám. O otcích mluvili většinou dost ošklivě, často dokonce sprostě. K matkám chovali něžné city i ti nejotrlejší. „Jeden mimořádně problematický žák se ve škole začal snažit vždycky týden před schůzkou s rodiči. A pořád se mě ptal: Co řeknete mámě? Když jsem viděla tu ztrhanou čtyřicátnici, která vypadala nejméně na padesát, neměla jsem sílu říct jí, že kluk chodí pravidelně pozdě do školy, vůbec se neučí a jenom vyrušuje. Zeptala jsem se, jestli s ním tráví nějaký společný čas. Řekla, že má čtyři děti a tři zaměstnání. Když odpoledne přijde, jde uklízet do McDonalda a večer nastupuje v nemocnici.“ Přitom prý se nedá říct, že by ve třídě nebyli vůbec žádní pozorní žáci. „Vždycky je tam v prvních lavicích několik dívek, nebo i nějaký chlapec, kteří hltají, co učitel říká, a snaží se.“
Pokračování na straně V
Učila jsem v Brooklynu
Dokončení ze strany I
V celé škole byli jen dva bílí žáci, učitelský sbor byl však černošský i bělošský zhruba půl na půl. Většinu tvořily ženy. „Přece jen je to i v Americe zaměstnání, kde je víc volna než v jiných profesích,“ vysvětluje Monika. Plat je, jak říká, dobrý, ale na místní poměry zdaleka ne nadprůměrný.
Chodí do práce, ale neučí Na střední škole vyučuje každý tak pět hodin denně. Učitelé mají k dispozici nejmodernější techniku a podporu vůbec. Zpočátku taky jakéhosi mentora neboli kouče. Monika ale tvrdí, že v choulostivých situacích jí ani jednou nepomohl, jako by se žáků bál.
Zvláštností je i oddělené „pracoviště“ pro ty, na něž si žáci stěžují, že na ně takzvaně sahali. Je mimo školní budovu a učitel se tam přesouvá okamžitě, jakmile se taková stížnost objeví. Pak třeba dva, tři měsíce, než se věc prošetří, chodí sice do práce, ale nikoliv do budovy školy. Bere peníze a třeba si jen čte. Nesmí přijít do styku z žáky.
„I na mě to jeden žák zkoušel, když jsem mu odmítla dát kredit za laboratorní práce, protože na ně nechodil. Řekl, že jsem mu sahala na rameno. Můj šéf tehdy přišel, oznámil, že se to tedy začne vyšetřovat, ale kluk couvnul. Už do školy prostě nepřišel.“ Do suterénu nikdo nechce Americká škola má podle Moniky Ulrichové možnost postihnout i žáky. Může je tak zvaně suspendovat z výuky. „To znamená, že nedocházejí do třídy, ale do zvláštně vymezeného prostoru v suterénu, kde jim speciálně vyškolený pedagog zadává úkoly. Pro některé je to nepříjemné a pomůže to. Pro notorické rváče je to jen příležitost k dalším střetům. V suterénu je víc konfliktů než jinde a těžko se hledá pedagog, který by tam s delikventy vydržel.“
Také s učebnicemi je problém. Ve škole, kde Monika učila, je žáci dostávali zdarma. Krásné nové. Za týden prý byly potrhané a špinavé. Sice existuje cosi jako pokuta, ale stejně se moc neplatí.
Abychom si ale neudělali mylný obrázek o americkém školství. Samozřejmě, že v New Yorku a v celé Americe je i spousta škol se snaživými a víceméně bezproblémovými žáky.
„Moje slovenská kamarádka učila matematiku na dívčí škole, kde se nosily uniformy, a domů chodila v nejlepší pohodě, skoro odpočatá,“ říká Monika.
Zajímavě pak odpovídá na otázku, jak je to se způsobem výuky. Je pravda, že se v Americe moc nedá na chronologický a kontinuální výklad? Sama učila kontinuálně. Učební dokumenty v jejím předmětu (biologie) jí to umožňovaly. Zná však evropského učitele matematiky, který byl dost překvapen, když mu ředitel americké základní školy na dotaz, jak si představuje výuku, odpověděl – prostě otevři učebnici na některé stránce a uč!
Namítal prý, že přece nemůže učit odprostředka, když žáci některé věci ještě neprobírali. Ředitel se divil: A proč ne?
Překvapivé také je, že na některých školách působí učitelé, kteří nemají vysokoškolské vzdělání. Musejí si je sice dodělat, ale už tak říkajíc za pochodu.
Monika Ulrichová vydržela ve škole v Brooklynu dva roky. Ten druhý hlavně proto, že jí bylo líto nevyužít příprav na svůj předmět, kterým věnovala v prvním roce hodně času, a taky zkušenosti.
Teď je zase zpátky v Česku a učí na pedagogických fakultách v Hradci Králové i v Praze.
