Léky se Často předepisují zbytečně Sám Fleming ve svých přednáškách po světě varoval, aby předepisování penicilinu nebylo zneužíváno a aby ho pacient dostal dostatečné množství a po delší dobu. Právě při nedodržení těchto podmínek totiž už podle Fleminga hrozilo, že si tělo na lék vytvoří rezistenci (odolnost). Zatímco dříve se antibiotika ordinovala v případech, kdy šlo o život, dnes se předepisují i v případech, kdy to není nutné, či kdy je to zbytečné – například na virózy, na něž neúčinkují.
Penicilin se začal hromadně vyrábět v roce 1943 a už pár let nato se začali lékaři potýkat s choroboplodnými zárodky, které si vyvinuly vůči tomuto léku odolnost. Tak začal nekonečný závod farmaceutů s rezistentními bakteriemi. Vědci vyvíjejí stále nová a nová antibiotika a bakterie se jim znovu a znovu přizpůsobují. Stopy se našly v mumiích Ač je Fleming považován za „otce“ antibiotik, nebyl první, kdo antibakteriální přípravky objevil. V nějaké formě se antibiotika zřejmě používala již ve starém Egyptě, protože v mumiích se našly jejich stopy. Ve středověku prý lidé používali k léčbě hnisavých ran plesnivý chléb. První krůčky k vývoji antibiotik učinili až ve druhé polovině 19. století Louis Pasteur a Robert Koch, kteří mimo jiné prokázali, že mikroorganismy jsou příčinou nemocí.
První látku živočišného původu, která ničí mikroby, popsal v roce 1922 Alexander Fleming. Šlo o enzym, který je přítomný i v tělních tekutinách, například krevní plazmě, mateřském mléce či plodové vodě. V roce 1928 pak Fleming objevil penicilin, který je považován za první systémově použitelné antibiotikum.
