Hlavním textem svého aktuálního vydání plánoval Respekt „obohatit diskusi o poválečném vývoji v Československu“. Téma ovšem nastolil tak nešťastně, jak jen bylo možné.
Od první zmínky totiž případ prezentovaný jako „kauza Kundera“ spočívá v polemice už se základním tvrzením Respektu, že spisovatel v roce 1950 udal jiného mladého muže, aktivně vystupujícího proti tehdejšímu komunistickému režimu, a přispěl tak významně k tomu, že dotyčný byl následně léta vězněn.
Takto se spor odvíjí už pátý den. V čím dál nepřehlednějším zprostředkovaném přemílání navíc zaniká tvrzení původců textu, že nezkoumají primárně život Kundery, ale popisují hlavně osud perzekvovaného.
Problém je, že text zabalili a předložili právě tak, aby se mluvilo především o Kunderovi, a nejednoznačně.
Konkrétně: na věc už v neděli v hlavních večerních zprávách upozorňuje Česká televize a zajišťuje tak Respektu bezplatnou reklamu na jeho pondělní vydání. Na stáncích pak láká titulní strana s kresbou spisovatele a titulkem s jeho jménem. Samotnému rozsáhlému materiálu předchází v časopisu úvodník šéfredaktora Šimečky a o deset stran dál jeho názorový text o Kunderově „hříchu“. Čili ještě než se čtenář vůbec dostane k materiálu, který slibuje vše v souvislostech vyložit, má případ zarámován několika útržkovitými texty a obrazy, které každý jiným způsobem, všechny však shodně navozují, že „Kundera udával“.
Potíž přitom je, že text tak vyvozuje z jediného dokumentu, aniž by to přímo potvrzoval další zdroj. A v textu také chybí jakákoli reakce klíčové osoby, Milana Kundery. Dostal vůbec možnost něco říct? Autor textu Adam Hradilek, badatel z Ústavu pro studium totalitních režimů, je údajně přesvědčen, že fax s otázkami Kunderovi přišel. „Mohlo se stát, že fax nedostal nebo nečetl,“ připustil pak redaktor Respektu Petr Třešňák, spoluautor textu.
Kundera nakonec reagoval, ale až když byl text venku. Po letech opět promluvil s českými novináři, obvinění odmítl. Další aktéři sdělují přes média své reakce. Objevili se noví svědkové. Informace přebírá světový tisk.
Nejdůležitější není, jestli Kundera udal, nebo ne. Jde o to, že pokud to někdo tvrdí, měl by to věrohodně dokázat. Reakce, které článek vyvolal, svědčí o tom, že se to autorům nepodařilo.
Místo aby z výpovědí všech podstatných zúčastněných vystoupil celý příběh (jako podklad pro možnou diskusi o osobních motivacích kteréhokoli z aktérů), vznikl neúplný text, jenž klade víc otázek na základní fakta, než na kolik jich odpovídá. Místo kýžené debaty o poválečném vývoji tak běží hádka, kdo tehdy udal.
Je-li autorem textu badatel instituce, jež má už z titulu svého názvu zkoumat totalitní režimy, nelze se spokojit s tím, co si pochvaluje redaktor Respektu, totiž že „příběh starý 58 let žije svým vlastním životem, což je přesně to, co jsme si přáli“.
Od historika chceme víc: i když dá před otištěním studie v odborném periodiku přednost jejímu převyprávění populární formou v laickém časopise (který titulek „Úděl Milana Kundery“ upraví na „Udání Milana Kundery“), přesto by neměl rezignovat na co nejpřesnější popis toho, co se opravdu stalo. Vydá-li příběh pouze přibližný, je to přesně ta cesta, která dějiny spíš zamlží.
A kterou si začínající ústav potřebný respekt nezíská.
O autorovi| Ondřej Aust, redaktor Lidových novin
