Školky, alespoň ty pražské, praskají ve švech a šanci na umístění nemají kolikrát ani čtyř- nebo pětileté děti. Vypadá to, že pokud maminky nebudou chtít platit desetitisíce za školky soukromé nebo zůstat ještě jeden až tři roky s dětmi doma, mají jedinou možnost. Založit si školku samy. V případě, že to nebude školka, ale jen klub nebo sdružení, ztratí sice možnost žádat město o příspěvek na děti, současně však takové zařízení nemusí podléhat striktním předpisům.
A i když například hygienickým normám vyhovovat musí stoprocentně, přece jen je v tom případě vstupní investice a částečně i provoz levnější.
Soukromou školku najdete i v činžovním domě v Praze na Žižkově. Její přesný název je Sdružení dětí Veverka, s. r. o., a její majitelka i provozovatelka ji nezakládala proto, že by nevěděla „kam s dětmi“, ale z důvodu naprosto opačného.
„Strašně se mi stýskalo,“ vzpomíná dnes Jarmila Štecherová na první impulzy, jejichž dnešním vyústěním je soukromá školka - sdružení dětí. Odchod dvou dospělých dětí z domova a přestěhování do Prahy prý následovaly příliš rychle za sebou. „Chtěla jsem zase k dětem, cítila jsem, že potřebuji něco, co bych si mohla pomazlit, pohladit.“ Sdružení dětí Veverka vybudovala vlastní silou a také z vlastních prostředků. Náklady na jeho provoz jsou plně hrazeny ze školného, které rodiče za děti platí. Přijímají zde děti od jednoho do šesti let, v současné době jich je přihlášeno 23, i když fakticky jich je ve školce většinou méně - ty nejmenší totiž přicházejí třeba jen dvakrát týdně. O děti se stará sama provozovatelka se dvěma pedagogy a jednou studentkou.
Školka organizuje i zájmové kroužky a také tvořivá odpoledne pro maminky.
„Kdo chce tuhle práci dělat, musí mít rád děti. Nemůžete si myslet, že na soukromé školce zbohatnete, školné musíte držet v přiměřené výši. Já mám výhodu, že jsem to dělala opravdu kvůli dětem, jsem tu s nimi každý den od rána do večera a jsem s nimi moc ráda,“ říká majitelka.
Veverka obývá jeden třípokojový byt, děti tak mají k dispozici ložnici, dvě herny a místnost pro stravování. Obědy zde nevaří, objednávají je u specializovaného dodavatele.
Neměly by tyhle malé děti ale být spíš s maminkami?, ptám se, když vidím, jak se od své „tety“ nehnou na krok.
„Moje zkušenost je taková, že mladší děti snášejí postupné odloučení od matky snáze než větší děti. Vnímají to jako přirozenou součást: chodí do jiného bytu pohrát si s jinou tetou, s jinými dětmi -a máma zase přijde. Samozřejmě že když je dítě výrazně plačtivé, domluvíme se s maminkou, že bude třeba lepší nějaký ten měsíc počkat, většina dětí si ale zvykne. Máme podobný program jako ve školce: cvičíme, tančíme, vyrábíme, malujeme - a také máme na balkoně králíka. Ten zpravidla funguje spolehlivě,“ říká učitelka, ředitelka, účetní a provozovatelka v jedné osobě. Jednou za dva měsíce pořádá pro děti pyžamovou noc, kdy společně zůstávají ve školce až do snídaně.
V době, kdy státní školky mají co dělat, aby přijaly všechny předškoláky, je každá, i sebemenší školička vítanou pomocí. A to nejen proto, že zpravidla přijímá maličké děti, které by ve státní školce neměly na umístění nárok, čehož využívají ženy, které se po dvou letech potřebují vrátit do práce, ale také proto, že díky menší kapacitě může přijmout děti, které nemluví česky nebo třeba děti zdravotně znevýhodněné. Ve Veverce tak mají například holčičku, jíž lékaři diagnostikovali 20% zbytek zraku.
