Řeholnici Matku Terezu, jež zemřela před deseti lety, za její pomoc chudým právem chválili i kritizovali
Droboučká postava, seschlá tvář a prostý modrobílý šat, obrázek, který zná celý svět: Matka Tereza, přítelkyně chudých. Narodila se roku 1910 ještě v Osmanské říši, v tehdy převážně turecko-albánské Skopje, v zámožné rodině zdejší malé katolické komunity jako Gonxhe Bojaxhiu - česky Anežka Barvířová. Gonxhe se v dětských letech od rodičů naučila štědrosti, každý týden s matkou navštěvovala nemocné, nosila chudým jídlo a oblečení. Sama se živě účastnila života farnosti, současně však hltala příběhy o misionářích. Ve dvanácti začala poprvé uvažovat o životě řeholnice. Když jí bylo osmnáct, odjela na exercicie do kosovské Letnice, proslulého mariánského poutního místa, a rozhodla se pro misii. Nebylo to snadné rozhodnutí, poněvadž byla silně připoutána ke své rodině, toužila po vlastních dětech a domě. Přesto napsala žádost o přijetí do kongregace sester loretánek, které se zabývaly výchovou učitelek pro základní školy v Indii.
Pracovala v řádové škole v Kalkatě, avšak pohnuta hladomorem za války a ještě více násilnostmi za dělení Indie a Pákistánu začala pochybovat, zda učit žačky ze zámožných rodin je to pravé povolání. Dosáhla svolení opustit klášter a založit novou řeholi, oblékla modrobílé bavlněné sárí a začala žít na ulici. Spala v barabiznách, jedla to, co chudí ve slumech, a spolu s nimi hladověla. Zažila, jak může vyčerpat pouhé hledání kousku potravy či přístřeší v pražícím slunci.
Založila lazaret pro umírající, později útulek pro malomocné. Její neutuchající víra a naděje jí zajistily první finanční příspěvky i následovníky. Cestu ke světové slávě nastoupila díky dokumentu BBC Something Beautiful for God, natočeném roku 1969 Malcolmem Muggeridgem. Muggeridge byl Matkou Terezou fascinován, nečekaně jasné snímky nafocené v příšeří útulku pro umírající pokládal dokonce za důkaz božského světla.
Proslulost Matky Terezy stoupala, roku 1975 získala cenu Alberta Schweitzera, 1979 Nobelovu cenu za mír a v roce 1980 nejvyšší indické civilní vyznamenání Bharat Ratna. Setkávala se s prezidenty a korunovanými hlavami, měla projev k Valnému shromáždění OSN. V roce 1982, na vrcholu bojů o Bejrút, zprostředkovala dočasné příměří mezi izraelskou armádou a palestinskými oddíly a vysvobodila 37 dětí ze zničené nemocnice mezi frontovými liniemi. Vyjela do hladovějící Etiopie, k obětem radiace v Černobylu a zemětřesení v Arménii. Po její návštěvě Albánie v roce 1989 vyslal komunistický vůdce Ramiz Alia signál ochoty ke změnám. Poté se Matka Tereza stala papežovým neoficiálním vyslancem pro východní Evropu.
Ne kvůli práci, kvůli Ježíši Zemřela 5. září 1997 a šest let poté byla blahořečena. Jenže právě v té době zesílily kritické hlasy. Týkaly se způsobu hospodaření s prostředky řádu. Nešlo o zpronevěry, ale o to, že byly často využity nevhodně, nebo dokonce vůbec. Řád ignoroval indický zákon ukládající charitativním organizacím zveřejnit své účetnictví. Cílem Matky Terezy rozhodně nebylo vybudovat efektivní charitativní organizaci, a dokonce s hrdostí označovala svůj řád za „nejvíce dezorganizovanou organizaci na světě“.
Když editor prestižního časopisu The Lancet publikoval roku 1994 šokující článek o podmínkách panujících v domech Matky Terezy, o přeplněnosti, „sterilizaci“ použitých injekčních jehel vlažnou vodou, ubytování pacientů s TBC spolu s ostatními, odmítání analgetik i pacientům s nesnesitelnými bolestmi, navázal tím na dřívější opatrnější zprávy. Kritika z této strany spočívala částečně v nepochopení: Matka Tereza přece sama prohlašovala, že ona a její následovníci nejsou ani sociální pracovníci, ani lékaři, ani učitelé, nýbrž řádové sestry, které tu nejsou kvůli práci, nýbrž kvůli Ježíši.
To souvisí s třetí složkou kritiky - že prý Matce Tereze nešlo o záchranu chudých, nýbrž o šíření katolické víry. Ale navzdory kritickým hlasům lékařů a charitativních pracovníků i rozpačitému postoji indické veřejnosti Matka Tereza zůstala obrazem křesťanské lásky i oblíbeným symbolem v celém světě.
Komu vlastně patří?
Na jejím rodném Balkáně vedla tato obliba k přetahování mezi několika národy o to, komu vlastně patří: Chorvatsko argumentovalo, že hovořila lépe chorvatsky než albánsky, a chorvatský velvyslanec v Indii jí předal chorvatský pas. Přivlastňovali si ji i Srbové, makedonští Vlaši a nejvíce ze všech mladý makedonský stát; kupodivu nikoli makedonští Albánci, kteří jsou muslimové, případně pravoslavní. Zato v Kosovu, kde žije malá, ale vlivná katolická komunita, se od počátku 90. let 20. století stala symbolem nenásilného odporu proti srbské správě.
Pro pacifistu Ibrahima Rugovu, jenž za svůj vzor prohlašoval Mahátmu Gándhího a hluboce sympatizoval s katolickou kulturou, byla jako symbol přirozenou volbou -měla pozvednout mezinárodní renomé neuznanému kosovskému státu. Když však nenásilný odpor nepřinesl žádoucí výsledky, sympatie kosovských Albánců se přenesly na stranu povstalců z Osvobozenecké armády Kosova (UĆK).
Tři hlavní pomníky Prištiny, socha Matky Terezy, Zahira Pajazitiho, guerillového vůdce UĆK zabitého v témž roce, kdy zemřela Matka Tereza, a Skanderbega, středověkého sjednotitele Albánců, jako by symbolizovaly rozpolcenost identity Kosovanů. Pravda je ovšem taková, že i když Matka Tereza na sklonku života využívala albánský diplomatický pas, jasně se rozhodla pro pohřeb v Kalkatě. Na prvním místě tedy pro ni byla víra a poslání, ať už se při jeho vykonávání dopustila jakýchkoli omylů.
O autorovi| Filip Tesař, balkanolog, Ústav mezinárodních vztahů
