Vojtěch Rynda: Kamile, vy jste ve své recenzi 3 sezóny v pekle označil za „hezké reklamní uměníčko“, naopak jste velice chválil další nedávný český film – Protektora. Obě to jsou dobovky považované za vrchol letošní tuzemské produkce. Já je vidím naopak, pro mě je „hezoučkou tvářičkou“ Protektor, zatímco 3 sezón si velmi považuju. Můžete rozvést, proč právě je považujete za „navoněnou zdechlinu“?
Kamil Fila: Vycházím z neoformalismu a je pro mě je důležité, jestli film poskytuje dostatek formálních podnětů, kdy chápu, že to, co má být vyjádřeno, je zároveň obsaženo ve stylistických prostředcích a má to svůj účel, který se slévá v nějaké sémantické gesto. U Protektora vidím snahu vidět válečnou dobu jinou optikou, než bylo dosud zvykem. Tvůrci do Protektora zařadili moderní vyjadřovací prvky, abstraktní prvky, anachronickou hudbu, zatímco 3 sezóny jsou vyprávěné úplně konvenčně. Jejich režisér Tomáš Mašín vychází ze světa reklamy, kde vždycky existuje zadání, které se má naplnit. Mašín natočil třeba reklamu na Kofolu, což je naplněné zadání dobovky: odpovídá tomu, jak si tu určitou dobu představujeme, jak se v nás zakonzervovala, čili tak, aby se nám to líbilo.
Druhá věc k tomu srovnání je, že Protektor pracuje s různými hypotézami, jak se věci mohou mít – například jestli hlavní hrdina není atentátník, jestli svou ženu neudá a podobně, zatímco ve 3 sezónách je hlavní postava celou dobu pořád stejný bloud, který má až na samém konci prozřít. Navíc pro mě ten film nemá žádný rytmus, což Protektor má.
Kolik procent Bondyho Michal Bregant: Nabízí se jedno srovnání, byť možná nepřiměřené, ale dovolím si ho, protože mě k tomu vede způsob prezentace 3 sezón, a to srovnání s Toyen od Jana Němce. Němec jasně říká: je to o Heislerovi a Toyen, zatímco Mašín mlží, jestli to je, anebo není o Bondym a Krejcarové. Němec rezignuje na vykreslování doby a soustřeďuje se na témata, která ji překračují a jdou i za psychologii těch postav. To mi připadá jako zajímavý přístup a Němec jím dosáhl velmi intenzivního sdělení. 3 sezóny na to jdou obráceně, přes rekonstrukci doby. Realizačně je Mašínův film určitě mimořádný, a to díky režisérově reklamní zkušenosti. On tu dobu rekonstruuje přesně, jemně a s citem, který není v české kinematografii vůbec obvyklý: vezměte si třeba kostýmy nebo detaily v architektuře! Taková profesionalita je obdivuhodná.
Je tu ale jiný a závažný problém – v tom, jak se marketingově využívá Egon Bondy, je hlavní handicap toho filmu. Mašín při každé příležitosti opakuje, že 3 sezóny o Bondym nejsou, ale ta biografičnost tam prostě je. Kdyby to o Bondym opravdu nebylo, tak tam asi nebudou znít jeho básně, nebude tam tolik podobností. U postavy Jany, která je inspirovaná Janou Krejcarovou, je to trochu jinak a volněji, což je možná ovlivněno i tím, jak ji Karolina Gruszka pojala, ale u hlavního protagonisty ta svázanost velice ruší. To, co vidím na plátně, je přitom jen odvar z toho, co muselo v Bondym a v jeho vztahu s Janou být.
Josef Rauvolf: Já jsem bez ohledu na to, co říká Mašín, od začátku vnímal, že tenhle film bude prostě o Bondym. Jsou tam zmíněné jeho básně, jsou tam reálie, které k Bondymu jasně odkazují, jsou tam odrazy skutečných osudů – Krejcarové, Hanese Reegena, kruhů kolem Záviše Kalandry... Pokud jde o věrohodnost, tam je zásadní problém. Tvůrci sice vycházeli z jeho autobiografického textu Prvních deset let, ale Bondy sám svou minulost, zvláště tu hodně dávnou, leckdy přihýbal, fabuloval. Z vlastní zkušenosti vím, že Bondy dokázal v rozmezí několika měsíců tvrdit o stejné věci naprostý opak, naprosto vážně, přesvědčivě a dobře zahraně. To je ostatně věc, která je v tom filmu dobře ukázaná: Bondy byl herec. On žil Bondyho. Byl teatrální. Nesouhlasím s Kamilovou recenzí, že je ve 3 sezónách fracek od začátku do konce. Je tam dobře ukázané to jeho poblouznění marxismem, ze kterého se dostával postupně, jak zjišťoval, že jeho teorie a praxe se rozcházejí, dostával čím dál víc přes hubu a střetával se se začínající totalitou. To jeho zanícení a ponoření se do role revolucionáře bylo opravdové a skutečné, stejně jako jeho prozírání.
V téhle souvislosti se mi vybavuje text Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí, kde se vzpomíná na tutéž dobu, na to poblouznění a tříbení charakterů. Takže 3 sezóny nejsou Bondyho životopis, ale zůstávají filmem o něm. Režisér a scenárista mají právo věci trošku přibarvovat. Vypustili třeba to, že Bondy byl v Rakousku zavřený (aspoň on to říkal), s Janou Krejcarovou je to samozřejmě taky udělané jinak. Základní linka tam zůstala a ukazuje, jak nejen Bondy, ale i řada inteligentních, nedogmatických lidí tehdy propadli určité myšlence a skutečně věřili, že budují nový řád – a pak je to semlelo. Tohle nedávno nefungovalo ve filmu Ireny Pavláskové Zemský ráj to na pohled, kde byly postavy naprosto čítankově černobílé, kdežto ve 3 sezónách nejsou. A jsem rád, že se tam neventilovalo Bondyho angažmá u StB, protože by rušilo. Příliš dokonalý vizuál?
Michal Bregant: Téma, o kterém mluvíte, to lámání charakterů, je téma strašně silné a v českém filmu pozoruhodně absentuje. Jenže ve 3 sezónách je převálcováno popisem doby, jejím designem. Některé detaily by divák docenil dokonce až po opakovaném zhlédnutí, ale já dávám přednost tématu před designem.
Vojtěch Rynda: Mě „vydesignovanost“ doby nerušila a shodnu se s Josefem i v tom, že odklon od Bondyho není na škodu, že s ním ten film zachází volně. Mašín říká, že pro něj je hlavním tématem vzpoura, konflikt se systémem, s dobou, s čímkoliv. Já jsem si ale ze 3 sezón vzal nejvíc to, jak je hlavní hrdina nesnesitelný fracek, naivní, jako tehdy spousta lidí, a dostane od „doby“ příšerně na hubu, aniž by si to vlastně čímkoliv zasloužil. Na konci jen sedí a je rád, že je rád. Osobně mi to připomínalo konec Obsluhoval jsem anglického krále, tedy Hrabalovy předlohy. Všichni víme, jaká ta doba byla, a proto mi stačí, že je ve 3 sezónách ukázaná povrchně, vnějškově, tím designem. Daleko víc „reklamní“ a rušivé mi připadalo idealizované vyobrazení doby v Menzelově adaptaci právě Obsluhoval jsem anglického krále.
Michal Bregant: Ta doba tu není ukázaná povrchně, ona je dokonale ilustrovaná, mohla by se používat jako učebnice toho, jak 40. léta vypadala: někde ještě doznívá secese a art deco, jinde už začíná moderní průmyslový design, občas se vyloupnou ozvuky surrealismu... Je to všechno správně poskládané dohromady, ale téma pod tím skomírá! Vizualita doby ho přehlušila. Josef Rauvolf: Já asi vím, co chcete říct: když je muzikant jenom skvělý technik, jeho hra zní jako pouhé prstové cvičení. Ale já tenhle pocit nemám. Postižení doby je samozřejmě skvělé, kamera nádherná, forma dokonale zvládnutá, ale opulentně to na mě nepůsobilo. Cítil jsem pod tou slupkou konflikt. Jsem třeba rád, že tam na rozdíl právě od filmu Pavláskové nefigurovaly archivní záběry: třeba Vítězný únor byl ukázaný jen přes Lidové milice na korbě náklaďáku, přes ty jejich sveřepé ksichty. Není potřeba víc. Tyhle zkratky jsou dané právě reklamní zkušeností, kdy na všechno máte maximálně minutu, a já je mám rád. 3 sezóny díky nim nejsou popisné, polopatické, prvoplánově výkladné. Stačí náznak a každý ví – a kdo neví, tak to už je jeho problém.
Kamil Fila: Pro mě je zásadní problém, že ten film končí tím, jak naivnímu revolucionáři padnou jeho ideály a on skončí ve strašné deziluzi. Vtip s Bondym je ale v tom, že on z těch ideálů nikdy nevystřízlivěl. Nikdy nebyl marxista bolševického typu, ale vždycky se pohyboval někde mezi trockismem, maoismem, anarchismem atd. 3 sezóny využívají i jiné Bondyho knihy než jen těch Prvních deset let a já si ten jeho další vývoj prostě nedokážu odmyslet, vidím ho tam. Bondy pokračoval dál v nějaké jiné revoluční podobě, zůstával pořád v opozici, ale na konci toho filmu přitom vypadá, že u něj žádná opozice v podstatě nenastala.
Josef Rauvolf: Ale ten film končí v roce 1949, tak nemůže ukazovat, kam se Bondy dostal v roce 1955 nebo 1965.
Kamil Fila: Moje námitka není, že film měl pokračovat dál. Spočívá v tom, že 3 sezóny vyznívají konvenčně v tom smyslu, že když je mi dvacet, mám právo být levičák, ale když je mi třicet, mám už mít rozum. To dobře hraje na vlnu primitivního antikomunismu, ale jinak to přece tak jednoduché není.
Michal Bregant: Za dominantu celého filmu považuju to individuální osobní drama. Mašín říká, že tématem jeho filmu je vzpoura. Je krásné, když se režisérovi povede dostat téma do jednoho slova, to mají rádi i producenti, ale jde o to, jak se téma naplní. Podle mě ta vzpoura spočívá v osobním příběhu hrdiny, ale postrádám ji ve zpracování: ten film je vlastně hladký, jde po srsti. V apartních sceneriích, zejména interiérových, kde je mimochodem mimořádně přesvíčkováno, žádnou vzpouru prostě nevidím. 3 sezóny jsou uhlazené a dotažené do dokonalosti, ale s tématem vzpoury se míjejí.
Vojtěch Rynda: Nechci říct, že by, starosvětsky řečeno, forma musela odpovídat obsahu. A ano, někdy ten film jde opravdu moc po srsti. Myslím ale, že to kompenzuje právě to zmíněné reklamní umění zkratky, mně taky utkvěl v hlavě ten záběr na lidové milice na korbě.
Josef Rauvolf: Ani mě ty hezké obrázky nerušily. Je to pěkný biják, pod tím jsou právě ty věci, ze kterých mě fakt mrazilo. Kdyby k tomu drsnému, krutému obsahu přibyla ještě náročná forma, tak už by tam toho bylo moc. Nejvíc zakřičíte, když mlčíte.
Michal Bregant: Nejsem schopen oddělovat obsah a formu, ale mluvím o přepečlivé realizaci, která ubíjí téma. Kvůli 3 sezónám jsem se po letech znovu podíval na film Carola Reeda Třetí muž, na který je v Mašínově filmu řada odkazů. Reed vypráví úspornou metodou, ale dostane se k podstatě, takže téma je tam úplně holé a přitom monstrózní. Poválečná Vídeň je tam udělaná v podstatě primitivně, řekl bych, že za promile rozpočtu 3 sezón, ale slouží tématu. Tady je udělaná tak, abychom užasli, ale to podstatné se pod tím drolí.
Josef Rauvolf: Vídeň si moc nevybavuju, ale musím tu vizuální dokonalost či opulentnost hájit. Třeba jak je zachycená Jindřišská ulice: je skvěle vidět, že v ní ještě v tom sedmačtyřicátém byly luxusní obchody, pobíhali tam poslíčci, jezdila drahá auta a chodily tam pěkně oblečené ženy. A pak to najednou všechno šlo pryč.
Kamil Fila: Formu a obsah oddělovat nelze. Film je jen forma, v níž spolu nějak kooperují vyprávění a styl, které samy o sobě něco znamenají, ale „obsah“ coby „téma díla“ si vyvozujeme až my, ve filmu obsah není. Problém je v tom, že 3 sezóny vyprávějí velice jednoduchý, konvenční a kontinuální příběh. To je tradiční model, kdy má dominovat vyprávění a styl být podřízený. Zde ale v mnoha případech dominuje styl ve smyslu například kompozice záběru. Mašín ukazuje, že umí správně navěsit do scény v různých plánech různé věci. Ale já se u toho strašně nudím, protože tu metodu pochopím po pár minutách a nové formální podněty nepřicházejí. Jedna načinčaná scéna následuje za druhou, aniž by mezi nimi fungovala silná kauzalita. Udělat pěkný záběr umí v hollywoodském filmu každý.
Michal Bregant: V Čechách to zvykem není.
Kamil Fila: To je právě to, že máme na české filmy posunutá měřítka. Já to neberu v potaz. Když nemáme peníze, tak můžeme pořád ještě natočit filmy jako Toyen nebo Sestra. Mašín peníze měl, takže se mohl přiblížit klasickému hollywoodskému „neviditelnému“ stylu. Ale 3 sezóny nemají neviditelný styl, jejich styl ruší a zastavuje vyprávění, které je samo o sobě banální.
Michal Bregant: Bylo by zajímavé podívat se na ten film z evropského kontextu. Je natočený srozumitelně i pro jiné než české publikum a má i dostatečně obecný příběh? Vojtěch Rynda: Komu jsou 3 sezóny v pekle určené? Tím, jak se v nich Bondy míchá s nějakou obecnou představou rebela, to není jasné. Pan Bregant absolvoval projekci, kde byl věkový průměr diváků čtyřicet, možná padesát let: ti šli zřejmě „na Bondyho“. Já si na 3 sezónách zase velice vážím toho, že dokáže zákeřnost komunistického režimu srozumitelně zprostředkovat i dvacetiletým. Za první víkend na film přišlo 11 447 diváků – na český film, pokud tedy aplikujeme tohle měřítko, to není zlé.
Josef Rauvolf: Přiznám se, že nevím, na koho je marketing zacílený, v tomhle se nevyznám. Ale souhlasím, že z toho filmu můžou i dvacetiletí získat velice jasnou představu, co to znamená, když se člověk dostane do soukolí dějin. To téma je nadčasové a nadnárodní: 3 sezóny pochopí i v Německu, ve Francii, v USA.
Kamil Fila: Mně povaha toho odporu vůbec jasná nepřišla a obávám se, že nebude jasná nikomu, kdo 50. léta nezná. Historický kontext je nesrozumitelný. Řekl bych, že 3 sezóny prostě oslovují lidi, kteří milují filmové řemeslo. Na české filmy se chodí buď proto, že v nás něco potvrdí, naši českou povahu, anebo proto, aby se diváci pokochali, že umíme točit, že v té porevoluční krizi vlastně nejsme. Tenhle film v mnoha lidech vyvolá nadšení, že někdo zase natočil film, který nevypadá lacině česky.
***
Diskutující
Michal Bregant (1964) filmový historik, pedagog FAMU
Kamil Fila (1980) filmový kritik deníku Aktuálně.cz a redaktor dvouměsíčníku Cinepur
Josef Rauvolf (1953) publicista a překladatel, věnuje se především tvorbě beat generation
Vojtěch Rynda (1979) filmový recenzent, redaktor LN
Je tam dobře ukázané Bondyho poblouznění marxismem, jak postupně zjišťoval, že jeho teorie a praxe se rozcházejí, dostával čím dál víc přes hubu a střetával se se začínající totalitou. To jeho ponoření a prozírání bylo skutečné!
Mašín ukazuje, že umí správně navěsit do scény v různých plánech různé věci. Ale já se strašně nudím, protože tu metodu pochopím po pár minutách a nové formální podněty nepřicházejí. Jedna načinčaná scéna následuje za druhou. Udělat pěkný záběr umí v hollywoodském filmu každý.
