Několik písní, které útočník během posledního roku dal na YouTube, skutečně nabízí dost materiálů pro amatérského autora psychologických profilů. Při chronologickém poslechu je znát, jak se stávají útočnějšími a temnějšími, narůstá v nich nenávist vůči jedné konkrétní dívce, objevují se pomstychtivé fantazie („Podvedla tě tvá čubka, vezmi zbraň a sejmi oba.“„... bodání je plné vášně.“), aby se to vše v posledním klipu zlomilo do neumělého zamilovaného cajdáku deklamovaného přes motiv z Gladiátora.
Náctileté rýmovačky o nespokojenosti a osamělosti („nemá vůbec cenu žít, když stejně žiju sám“) někdy ve své průzračnosti mají sílu dojmout, tohle ale není ten případ – na to je v nich příliš moc narcismu. I ta bolest z rozchodu v nich působí spíš jako projev uražené ješitnosti než pocitu skutečné ztráty. Někdo tu nadává na svět plný „kriplů“ v představě sebe sama jako drsňáka, který tím světem chodí a hází kolem sebe urážky, se ale autor rochní zjevně moc rád.
Kdo by chtěl, našel by v těch textech i stopy neuspokojeného a samozřejmě vnímaného nároku. „Proč to není tak, že mám život lepší, proč to není tak, že mám hodně štěstí..., že mám love, že mám slávu.“ Člověk se dívá na fotku, na níž autor a budoucí útočník zamilovaně hledí na značkovou botu, a chtělo by se mu zařvat: A proč by to tak, krucinál, být mělo? A když ho slyší povídat o dobách, kdy ještě nebyl raperem a „chodil oblíkaný jak vidlák a byl měkký“, napadne posluchače, že kdyby u toho zůstal, bylo by lépe. A možná ne. Asi je přirozené, že lidé v reakci na mimořádné a hrozné věci hledají nějaké vysvětlení, příčinu, od níž se odvinulo vše ostatní. Smysl takového hledání ale především je získat iluzi kontroly. Vtisknout uklidňující kauzální logiku propasti, z níž řve otázka, zatímco odpověď uniká k neurčitosti a nedostatečnosti.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN TĚSNĚ VEDLE
