Maryna Abramianová Vyhodili mě z metra
Maryna Abramianová přijela do Česka z Mikolajivu. Čtyřiapadesátiletá učitelka ukrajinštiny a ukrajinské literatury, si na nové prostředí zvyká pomalu. „Zatím moc česky neumím,“ říká nešťastně, přestože otázkám redaktorky více méně rozumí.
Popisuje, že profesi učitelky zůstává věrná i po útěku z rodné země, v Praze se stará o ukrajinské děti v adaptační skupině. Práce s nimi však na začátku nebyla nijak lehká. „Byly hodně vystresované, některé i dost brečely. Ale už jsou spokojené a nemají strach z letadel a vrtulníků. Chodíme na procházky a máme pro ně připravené lekce, aby se dál rozvíjely.“
Těší ji i to, jak ji a její krajany místní přijali. „Žije se nám dobře. Jsme vděční, jak nás Česká republika přijala. Moc děkuji za pomoc, kterou jste nám dali,“ vzkazuje. I když vnímá mírné rozdíly v mentalitě obou národů, jsou podle ní Češi pozitivní, vyrovnaní a hodně příjemní.
I tak má za sebou ale velmi nepříjemný okamžik. Protože utekla s dcerou a vnučkou, pohybují se spolu i po Praze, kde bydlí. Říká, že se jí o tom ani nechce mluvit, ale když s vnučkou jednou jely metrem, přisedl si k nim asi sedmdesátiletý muž a ptal se jich, jestli jsou uprchlíci z Ukrajiny.
„Odpověděla jsem mu, že jsme. Začal na mě před všemi i před vnučkou křičet, abych zdechla a vypadla z metra. Vzala jsem vnučku a musely jsme odejít,“ vypráví. Nenapadlo by jí, že se k nim takto starý muž zachová.
Když s dcerou a vnučkou Abramianová utíkala ze země, neměla čas si nic promyslet – kam jít, co dělat. „U nás doma se bombardovalo, schovávaly jsme se v suterénu. Koupily jsme lístky na autobus a jely. Bylo to nutné, hrozilo nám nebezpečí.
Čeká, až Ukrajina ve válce zvítězí. Ráda by se do země vrátila, pokud mít kam. „Budu tam znovu pracovat ve škole,“ těší se.
Kateryna Sliusarchuková Pracuji pro Ukrajinu
Kateryně Sliusarchukové je 36 let a pochází z Kyjeva. Do Česka přišla před pěti měsíci s dvěma malými syny. Jednomu je deset měsíců, druhému tři roky. Manžela nemá, živí se sama. Na Ukrajině nechala matku, otce a bratry.
Měla to štěstí, že má v Česku kamarádku, u které mohla první dva měsíce bydlet. „Byla jsem zde jenom jako turistka před lety, neměla jsem o České republice žádnou představu,“ říká.
„Snažím se adaptovat, jinak bych se musela vrátit zpátky do Kyjeva,“ říká. Nejtěžší je však pro ní najít byt. Hledání komplikují nekonečné fronty. „Problém je v tom, že když všechno vyplníte online, dodáte podklady, stejně musíte přijít osobně a stát dlouhé hodiny ve frontách, s malými dětmi to je těžké,“ poznamenává.
Na rozdíl od většiny Ukrajinců v Česku nemusela hledat práci. Dělá v IT oboru a může nadále pracovat na dálku v ukrajinské firmě. I tak ale potřebovala pomoci od solidárních lidí v Česku. „Na začátku byla velká pomoc, když nám lidé nosili oblečení, boty, hygienické pomůcky,“ vypráví Kateryna s tím, že jako samoživitelka dvou dětí by si nemohla všechno dovolit.
Řešila i to, kam dát malého syna. „Nejsou tu volná místa v mateřských školách. Tím, že ta situace byla náhlá, nemůže Česko samozřejmě pomoci všem dětem tak nízkého věku,“ uvědomuje si. Za dar z nebes považuje komunitní centrum Help Ukraine v pražských Roztylech. „Je to těžké, ale cítím se tu bezpečně, a to je hlavní,“ dodává.
Inna Mytsaová Raketa zničila dům vedle nás
Spolu se dvěma dětmi utekla z Ukrajiny i pětačtyřicetiletá Inna Mytsaová. Do Česka se přistěhovala s pětiletým synem a dvacetiletou dcerou. Na začátku nemohla sehnat bydlení, což se podařilo až díky řediteli nadačního fondu Help Ukraine, Vladimiru Gergelovi. Ten je také z Ukrajiny, ale dlouhodobě žije v Praze.
Protože v té době vznikala adaptační skupina, nabídl jí práci vedoucí učitelky a pomohl jí sehnat dočasné bydlení. „Jsem vedoucí centra, organizuji další ženy a starám se, aby vše fungovalo. Obědy, úklid,...“ vyjmenovává a dodává, že je Gergel po příjezdu ubytoval v hotelu. Později jí pomocí úřadu Prahy 11 pomohl sehnat byt, ve kterém platí pouze energie.
Přesto to pro ni není nijak finančně jednoduché. Kromě sebe a dětí živí i svoje dva rodiče, kteří jsou v důchodu, otec má navíc cukrovku. „Přijeli za námi, raketa zničila dům vedle nás, spousta našich kamarádů zahynula. Sehnat práci pro mé rodiče je katastrofa.“
Stejně mluví i o hledání bydlení. Popisuje, že jakmile ona, Gergel nebo kdokoliv jiný zmíní, že je z Ukrajiny, loučí se majitelé a makléři s tím, že nemají zájem. „To samé platí, i když zmíním děti.“
„Kolegyně z centra mě prosí, jestli bych jim s tím mohla pomoct, ale já sama s tím měla velké problémy,“ podotýká. Říká, že ani ona v březnu, ani její kolegyně neměly na Ukrajině čas sedět a brečet. Mohly si vybrat. Buď brečet a zemřít, nebo sebe a své děti zachránit. A smutně dodává, že spíše jí pomáhají obyčejní lidé než úřady.
