Paradoxem je, že čím jsou ukradená díla cennější a slavnější, tím hůře s nimi mohou pachatelé něco podniknout. Lze si snad představit, že lze ukradnout slavné dílo, třeba i Monu Lisu, zcela jistě ji však nelze nikde ukázat. Případný nový majitel by ji musel mít ukrytu na dně svého sejfu a kochat se s ní pouze sám, což velmi ubírá na rozkoši.
Je proto časté, že jsou dopadeni zloději, ale nikoli už díla, která ukradli. Příkladem může být krádež obrazů Edwarda Muncha Křik (jedné z variant) a Madona před osmi lety v Oslu. Pachatelé byli zadrženi, odsouzeni, ale obrazy se nenašly, nejspíš je zničili sami zloději. Asi k největší jednotlivé krádeži uměleckých děl za poslední desetiletí došlo v roce 1990 v Gardner Museu v Bostonu. Zmizel tenkrát jeden Vermeer, tři obrazy Rembrandta a další díla za stovky milionů dolarů. Uprostřed noci byli dva pachatelé, převlečení do policejních uniforem, vpuštěni ostrahou do budovy, protože údajně vyšetřovali incident. Podle policejních informátorů byly obrazy údajně zcizeny s cílem získat finanční prostředky pro Irskou republikánskou armádu.
Díla jsou však díky své proslulosti v podstatě neprodejná.
V prosinci roku 1990 zase neznámý pachatel v Obrazárně Pražského hradu nahradil malbu Lucase Cranacha staršího Pošetilost stáří reprodukcí a sám odešel s originálem. Malba nevyčíslitelné hodnoty byla v hradních sbírkách již více než čtyři století. V únoru roku 1992 stejní zloději po hromosvodu pronikli i do zámku v Náměšti nad Oslavou, odkud zmizelo třináct vzácných obrazů. Na případu spolupracovala česká policie, česká pobočka Interpolu, německá policie, a dokonce londýnský Scottland Yard. Obrazy pachatelé úspěšně vyvezli za hranice do německého Wüzburgu, ale díla se jim ani za čtyři roky nepodařilo prodat. Překupník je nakonec nabízel za sedm set tisíc marek, i když jejich skutečná cena se pohybuje v desítkách milionů. Nakonec byla sedmičlenná skupina v roce 1996 odhalena a zadržena. Obrazy se vrátily svým majitelům. Krádež uspíšila rekonstrukci hradní obrazárny, kde je nyní nainstalován dokonalý zabezpečovací systém.
Bohužel mediálně známé krádeže mistrovských děl tvoří jen špičku ledovce uměleckých krádeží, které se v naší zemi po roce 1989 rozšířily jako epidemie. Důvodem bylo právě nové odbytiště pro kradené předměty v západní Evropě. Cílem zlodějů přitom nejsou ani tak muzejní sbírky, ale spíše církevní stavby, které v sobě často skrývají předměty sběratelského zájmu. Řada českých a moravských kostelů byla v posledních deseti letech opakovaně vykrádána, v mnohých, jak nás informují nápisy na vchodu, nezůstalo vůbec nic, co by se dalo ukrást. Správci božích stánků tak alespoň chtějí ochránit dveře před opakovaným vypáčením.
Posledním velkým případem krádeže uměleckých děl v Čechách bylo odcizení obrazu Jana Zrzavého Maří Magdaléna z roudnické galerie. V březnu roku 2001 přišli do galerie zdánlivě nezávisle na sobě dva pachatelé. Jeden odlákal pozornost hlídačky v expozici, druhý mezitím obraz ukryl pod kabát a vynesl ven. Po celou dobu však byli sledováni bezpečnostními kamerami, pomocí nichž byli nakonec také usvědčeni.
Vzácný obraz z raného Zrzavého období má zajímavou historii. Galerie v Roudnici jej získala v roce 1971 jako nesignované dílo nejasného původu s hodnotou 30 tisíc korun. Tehdejší ředitel galerie však obraz zavezl ukázat přímo Zrzavému, který potvrdil pravost svého díla a obraz po více než padesáti letech dodatečně signoval. Jeho nynější hodnota je odhadována na 1,5 milionu korun.
***
Čím jsou díla cennější a slavnější, tím hůře s nimi mohou pachatelé něco podniknout
