Štětec s paletou zahodili již dávno a dnes jim k tvorbě nestačí ani kamery a počítače. Senzorové vnímání angažovaných výtvarníků odmítá registrovat něco tak banálního, jako jsou zájmy a potřeby člověka.
Angažované umění různými způsoby upozorňuje na aktuální dění, zvláště na sociální a politické problémy ve světě - tak zní obecně přijímaná definice. Je to umění humanistické, které si klade za cíl sledovat dobro lidí, a proto se zabývá různými projevy nespravedlnosti a porušování lidských práv nebo excesy politického a společenského života. Staví před nás spíše výzvy a provokuje, místo aby harmonizovalo či jinak povznášelo. Zájem o krásu, harmonii nebo vznešeno ustupuje v tomto umění zájmu o spravedlnost. Právě tradiční představa angažovaného umění se však dnes zjevně radikálně mění - a s ní i předmět zájmu a pole působnosti „angažovaných“ umělců.
Nastupuje generace tvůrců, pro něž je představa sociální a politické spravedlnosti příliš slabá a příliš reduktivní pro svět globalizovaný, prosíťovaný a technologizovaný, pro nějž jsou charakteristické spíše projevy a důsledky emergence. Svět se nekontrolovaně proměňuje, protože se v něm proplétají a vzájemně ovlivňují nejrůznější technologické, sociální a přírodní systémy a činitelé. Výsledkem je, že různé nespravedlnosti ustupují spíše paradoxům, u kterých je stále těžší označit jednoho viníka, najít jednu sílu, která zaručí rovnováhu.
Třeba jen kvůli zhoršujícímu se stavu životního prostředí technologicky rozvinuté civilizace umírá ročně více lidí než ve válečných konfliktech. Na osobní rovině je pak větší pravděpodobnost, že budeme zabiti při dopravní nehodě autem, než že nás úmyslně zavraždí duševně vyšinutý člověk. Ačkoli je však různých obětí nehod moderní společnosti stále více než těch zavražděných šílenci, bojíme se spíše terorismu než klimatických změn.
V přírodních katastrofách, nehodách a selháních všeho druhu totiž není snadné určit viníka a nepřítele, navíc jsme jím často my sami. Kde dnes hledat hranici mezi lidským činem a úmyslem a jen slepou náhodou, shodou okolností nebo nehodou? Co vůbec ještě můžeme a co již nemůžeme ovlivnit jako lidé? Jsou zájmy a potřeby lidí na této planetě jedinými zájmy, které máme sledovat? Jsme svědky zániku života na planetě nebo vznikání jeho komplexnějších podob, propojených stále více s technickým a anorganickým světem?
Nebeská mechanika Podobné otázky se dnes jeví jako zásadní pro nové podoby angažovaného umění, které se zabývá klimatickými, ekologickými, technickými a globalizačními procesy. Předmětem zájmu proto nejsou nutně a v první řadě lidé a jejich instituce, ale mnohem častěji globální, technické a přírodní systémy a jevy. Vznikají dokonce díla, která jsou neantropocentrická a antihumanistická, jako je projekt Michiko Nitta Extrémní zelená guerilla h t t p : / / w w w . m y p o r t f o -lio.me.uk/EGGs.htm. Pomocí různých vizualizací tento manifest, kniha a weblog radí, mimo jiné, jak využívat migrující ptáky nebo ryby (viz makrela na ilustraci) jako nový internet, který zanechává menší uhlíkovou stopu, nebo jak využít speciální zařízení v podobě náušnic, jež zaručí, že zemřeme ve 40, abychom ochránili planetu před negativními důsledky přemnožení. Podobná díla již neřeší spravedlnost, která se týká jen lidí, ale celého života na planetě.
Možná ještě zajímavějším příkladem této kritiky antropocentrismu v současném umění jsou pak díla, která se zabývají anorganickým „životem“. Jsou spíše kontemplativní a často vizuálně působivá a „krásná“ než provokativní či aktivistická. Je to třeba fascinující pohled na stroje, které obývají naši oblohu, kde se v každém okamžiku pohybuje na 30 000 objektů: letadel, vrtulníků, satelitů všeho druhu a dalších strojů sloužících nejrůznějším vojenským, komunikačním a dalším účelům. Projekt Nebeská mechanika Scotta Hesselse a Gabriela Dunna - www.cmlab.com, který byl nedávno představen v Praze na mezinárodní konferenci Mutamorphosis, umožňuje pomocí technologie kosmorámy v prostředí planetária zobrazit tento pohyb všech létajících strojů v posledních deseti letech nad územím USA. Úchvatná podívaná na „život“ na nebi, který se aktivuje podle denní doby, působí jako synapse zvláštního mega-organismu. Uvědomit si puls a dynamiku „neživých“ systémů a procesů umožňuje se stejnou intenzitou také instalace Franze Johna Turingovy stoly - http://turingtables. org/, která vizualizuje a zvukem vyjadřuje neustálou tektonickou aktivitu planety pomocí estetiky, jakou známe z filmu Matrix. Díky podobným uměleckým dílům se vlastně učíme vnímat, rozumět a komunikovat s jinými typy celků, než jsou ty biologické a lidské.
Zájem vytvářet působivé umělecko-ekologické až kybernetické prezentace planety vede k propojení umělecké kreativity s vědeckým výzkumem a ke slučování metod umělecké a vědecké práce. Dobrým příkladem je i singapurský projekt SYNTFARM - http://syntfarm.org, který byl nedávno představen v rámci Týdne vědy a techniky jako součást už třetího ročníku festivalu ENTER. Audiovizuální performance a instalace zapojily Prahu do mezinárodního projektu vizualizace a sonifikace životního prostředí, do vytváření zvláštního archivu či spíše simulace různých míst naší planety. Předchozí umělecko-vědecké intervence se konaly v národním singapurském parku Bukit Timah, na korálovém útesu Kusu a na Fuji v Japonsku, kde umělci pomocí různých senzorů sbírali vzorky půdy, vzduchu nebo vody. Data ze životního prostředí (GPS souřadnice, VOC data popisující znečištění ovzduší, teplota, vlhkost, vzorky půdy) slouží k vytváření působivých prezentací, performancí, ale také virtuálního modelu a syntetického světa.
Z Prahy jsou zde například zastoupeny vzorky půdy z 25 různých lokací, které generují syntetický a virtuální obraz daného prostředí a následně ho porovnávají s dalšími místy na světě. Vzorky, informace a data životního prostředí, ať už jde o atmosféru, biosféru, litosféru či hydrosféru, se různě recyklují v dalších uměleckých instalacích a performancích a vlastně umožňují zkoumat planetu uměleckými a vědeckými způsoby. Vznikající syntetické modely pak simulují možné mechanismy budoucích ekosystémů a napodobují procesy a systémy pozorované ve fyzickém prostředí. Cílem umění je zde vytvořit nebo se přímo stát dynamickou on-line encyklopedii přírody.
Elektronický pejsek nebo živý pulec? Umělcům dnes již nestačí štětec, kamera a v poslední době ani počítač, stále častěji využívají právě senzory a další vědecké nástroje a metody. Zájem o data nejrůznějšího druhu a nejlépe v reálném čase hraničí s obsesí. Právě objektivní data získávaná stroji a různými vědeckými metodami slouží jako materiál uměleckých intervencí a prostředek komunikace s diváky. Snaha monitorovat prostředí i celou planetu charakterizuje tento nový realismus dat v umění, které společně s vědou hledá a tvoří stále nové extenze smyslů a objevuje další komplexitu světa.
Zábavnou cestou se pak vydávají projekty americké umělkyně Natalie Jeremijenko, která tento zájem o senzory a data z životního prostředí sbírá s různými pomocníky v podobě živých i umělých zvířat a rostlin. Svůj zájem o otázky životního prostředí spojila s organizací, již založila a řídí, totiž s první Enviromentální klinikou. Do ní může přijít každý, koho trápí úzkost z klimatu, má hrůzu z toxinů v životním prostředí nebo cítí depresi z vyhlídek života na zemi. Pacientům zde umělkyně a její studenti ordinují třeba elektronického pejska (projekt Feral robotic dogs), který očmuchává prostředí a hledá toxiny spojené s průmyslovými odpady. Pejska si musí každý sám naprogramovat na speciálních workshopech, kde se také rozhoduje, na co a jak má pejsek pomocí různých senzorů reagovat. Můžeme ho specializovat na čistírny oděvů, kdy při nalezení nebezpečného toxinu bude štěkat americkou hymnu nebo se jednoduše svalí, otočí na záda a chcípne.
Cílem projektu je nabídnout způsob, jímž můžeme interpretovat objektivní data o našem prostředí osobním a jednoduchým jazykem, který si vyvine každý majitel psa v interakci se svým miláčkem. Jeremijenko popisuje i veselejší verze tohoto pejska, který umí zazpívat písničku nebo hýbat ouškama, když ucítí uvolňování formaldehydů z bytového zařízení.
Kromě umělých pejsků nabízí klinika i podobné kachny - roboty na zjišťování stavu vody. Nejoblíbenější „léčbou“ je ovšem živý pulec, kterého klinika nabízí zdarma. Pulci žáby jsou totiž dokonalé a přirozené senzory čistoty vody a jsou zvláště citliví na přítomnost hormonů a látek spojených s různými léky a látkami, které uvolňujeme do kanalizace třeba tím, že používáme antikoncepční pilulky. Žáby a ryby reagují na tyto látky tak, že se mění na zmutované hermafrodity nebo se jinak deformují: například jim přibývají další končetiny. Koho zajímá stav vod v jeho okolí, dostane od kliniky pulce zadarmo s tím, že ho má pojmenovat podle lokálního byrokrata, který má na starost kvalitu vody. Pulce pak vystaví této vodě a sleduje jeho proměny. Na webu kliniky pak vzniká sociální síť vlastníků těchto pulců, kteří natáčí jejich vývoj a sdílejí různá monstrózní videa.
Kromě podobných projektů, které umožňují každému individuálně řešit stav životního prostředí, má řada dalších „receptů“ enviromentální kliniky spíše výzkumný charakter a cílem je sledovat dlouhodobou interakci živých, sociálních a technických systémů. Třeba v projektu OneTrees Jeremijenko vypěstovala tisíce klonů jednoho stromu a vysadila je na různých místech, aby v průběhu let sledovala působení prostředí na různých místech USA.
Zajímavá je také řada vzdělávacích projektů, které umělkyně nabízí studentům vysokých i středních škol. V projektu Z čeho jsou věci vyrobeny se studenti stávají detektivy, kteří mají za úkol vystopovat původ materiálů a místo výroby jednotlivých věci, které nás obklopují. Mohou například zjistit, že oblíbený PlayStation nás spojuje s krizí v Kongu, protože tato zkoušená a rozdělená země patří mezi hlavní exportéry koltanu, velice důležitého materiálu pro celý informační průmysl. Zatímco koltan ve vyspělém světě umožňuje rozvoj technologické společnosti, v Kongu již nepřímo zabil skoro 4 miliony lidí ve válce, jež byla financována právě z příjmů za tuto surovinu.
Kromě těchto nepříjemných pravd na webu projektu najdeme i optimističtější příklady produktů, které se snaží sladit zájem o zisk s nutností chránit životní prostředí a prostě podnikat eticky.
Překvapivá na projektech je samotná motivace umělkyně, která tvrdí, že není žádnou ekoaktivistkou odčiňující nejrůznější ekohříchy. Jasně formuluje, že cílem dnešního angažovaného umění je spíše vysvobodit nás ze strachu a inspirovat k tomu, abychom se nevzdali a zkoušeli hledat nová a originální řešení palčivých problémů. Právě její důvod by možná mohl sloužit jako manifest nové podoby angažovaného umění globalizované doby:
„Nepočítám svoji uhlíkovou stopu, ani se nehodlám stát osobou, která bude používat stále méně papíru, energie, atd. Obávám se, že toto myšlení nás ochuzuje. Otázkou není, jak toho dělat méně, ale jak toho dělat více takovým způsobem, aby to bylo dobré. Nejen méně negativního působení, ale více pozitivního působení na prostředí má být cílem. Nejsem ani zvlášť dobrá v recyklaci: zatím mě nic nepřesvědčilo, že to může mít nějaký účinek. Enviromentální klinika se věnuje tomu, jak se stát něčím víc než jen konzumentem nebo nekonzumentem, uvědomit si, že jsme aktivní činitelé dění, že jsme aktéři dění. Konzumujeme jen někdy, a je to menší část našich životů. Cílem je proto zkoumat, představovat si a promýšlet komplexní a zajímavé otázky, na které nestačí odbornost jednoho člověka, ale kde je nutné do řešení zapojit co nejvíce lidí.“
***
Zajímavějším příkladem kritiky antropocentrismu v současném umění jsou díla, která se zabývají anorganickým životem. Jsou spíše kontemplativní a často vizuálně působivá než provokativní či aktivistická
O autorovi| Denisa Kera, teoretička nových médií Autorka (*1974) pracuje v Centru globálních studií AV a FFUK
