Ten zázrak jsem spatřil poprvé, když mi bylo sedm. Tehdy jsme šli s tátou na prohlídku nově upraveného výstavního areálu za pražskou Stromovkou. Jmenovalo se to sice blbě Park kultury a oddechu Julia Fučíka, ale bylo to – na rozdíl od současnosti – velmi živé místo: právě se otevíral slavný bruselský pavilon, přestěhovaný sem z výstavy EXPO 1958, bylo tam letní a panoramatické kino, divadelní scény a různé další atrakce, cestu z parku lemovaly obří ptáci výtvarníka Zdenka Seydla…
Nejvíc mne ale upoutala jiná věc. Byla to velká kinetická plastika, která se ve větru pomalu otáčela. Nic takového jsem předtím nikdy neviděl a táta, který byl sochařem, mi vysvětlil, že tohle dílo vytvořil jeho kolega Jiří Novák, který se na takové sochy specializuje. Viděl jsem pak další na pražských sídlištích Prosek a Novodvorská, v Jablonci nad Nisou nebo na libereckém výstavišti. Byly to takové velké důmyslné kovové stroje, na jejichž části – jakási křídla nebo plachty – tlačil vítr a uváděl je do pohybu.
Termín „ateliér“ neměl rád Jiří Novák (* 1922, absolvent VŠUP a AVU) viděl něco podobného, když jako mladý sochař instaloval s kolegy plastiky studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové na bruselské světové výstavě. Na dokončenou expozici je sice tenkrát už nepustili a museli se vrátit domů, ale stihli navštívit pár výstav. Včetně té, kterou tam měl americký průkopník mobilních plastik Alexander Calder. Novákovi učarovaly a po návratu se pokoušel sestrojit něco podobného.
Bylo to složité, sochař musel ověřit, jak bude vše fungovat tak, aby se socha nerozpadla nebo někoho neohrozila. Byly to stovky a tisíce pokusů na funkčních modelech, než vznikly první kinetické sochy. Později objevoval Novák další možnosti. Začal například prudkým vodním proudem tvarovat kusy plechu, jejichž výsledný aerodynamický tvar pak pomáhal účinněji rozhýbat těžká kovová křídla. Tohle můžete dodnes vidět v atriu sídliště na Novodvorské v Praze-Krči.
S Jiřím Novákem jsem se pak seznámil osobně na konci 70. let, kdy jsme ho s několika studenty navštívili v jeho ateliéru pod Nuselským mostem. Sám ovšem termín „ateliér“ nerad používal.
Nepovažoval se ani za umělce, mluvil o sobě jako o řemeslníkovi, který pracuje v dílně. Byl to mimořádně skromný člověk. Malý domek byl napěchován až po střechu kusy železa, plechovými pláty, ložisky, svářecí aparaturou a skutečně spíš připomínal nějakou manufakturu. Novák tam snil o dalších typech pohonu svých plastik – vodním proudem nebo magnety. Byla to ovšem těžká doba. Tehdejší svazoví papaláši neměli pro taková díla pochopení a několik (nejen) Novákových soch bylo zničeno. Třeba větrník na proseckém sídlišti. Další přežívaly jen díky několika spřízněným duším, které pomáhaly složitá soustrojí udržovat v chodu, neboť ložiska je třeba občas promazat a železné prvky ošetřit.
Přežila povodeň, nikoli lhostejnost Nová vlna devastací přišla po roce 1989. Tentokrát se neničilo z ideologických důvodů, ale z lhostejnosti. Ve sběru skončila ocelová plastika z traverz (tentokrát nikoli mobilní) na průčelí fotbalového stadionu Sparty na Letné, kterou vytvořil s Vladimírem Janouškem. „Přemístěn“ měl být i jeho snad nejpůsobivější mobil na Novodvorské. Beze stopy zmizela i ta otáčivá socha na Výstavišti, ač přežila ničivou povodeň. A pryč je i známá prolamovaná skleněná vstupní partie divadla Semafor v pasáži paláce U Stýblů (Alfa) na Václavském náměstí. Další sochy zmizely z atria televize na Kavčích horách, z Jižního Města, kladenské školy…Jiná díla jsou ve špatném stavu, jako třeba stabil u pražského letiště (Novák v tomto případě dokončil dílo svého kolegy Valeriána Karouška, který zahynul během zemětřesení v Peru). Je to paradoxní: období tzv. bruselu je znovu centrem zájmu pamětníků i mladých lidí, kteří tehdy ještě nebyli na světě, ale poslední reálné doklady té éry mizí velkým tempem (i ten přestěhovaný bruselský pavilon na Výstavišti vyhořel, přežila jen restaurace v letenských sadech, ale tam jsou pro změnu kanceláře).
Možná se blýská na lepší časy, novodvorský mobil se snad podařilo zachránit a v Liberci zásluhou nadace Spacium byly opraveny plastiky z legendární akce Socha a město 1969, včetně těch Novákových.
Sen sv. Luitgardy Boj za záchranu soch na Novodvorské, včetně původního velkorysého konceptu architektů Bořkovce a Ježka, nás znovu svedl dohromady. Za Jiřím Novákem jsem jezdil do jeho letního domu na Hrubé Skále u Turnova, kde, obklopeni jeho sochami a jejich fragmenty, vznikl také obsáhlý rozhovor do Revolver revue (vyšel v čísle 70 v roce 2008). Bavili jsme se i o jeho dalších paralelních láskách: Novák byl špičkovým atletem a běžcem na lyžích. A taky o restaurování barokních pískovcových plastik.
Málokdo asi ví, že Novák je autorem skvělé kopie snad nejkrásnější Braunovy sochy Sen sv. Luitgardy na Karlově mostě. Ta vznikla z iniciativy britského následníka trůnu prince Charlese, který v Praze v devadesátých letech založil nadaci na záchranu tří barokních skvostů – areálu sv. Bartoloměje na Starém Městě, terasových palácových zahrad pod Pražským hradem a právě Braunova díla. Jiří Novák na kopii pracoval do svých osmdesáti! Před týdnem jsem se dozvěděl smutnou zprávu – Jiří Novák náhle zemřel. Autor desítek novátorských plastik nás opustil, aniž se dočkal hesla v Nové encyklopedii českých výtvarných umělců (je uveden až v nedávno vydaných dodatcích) a aniž by se dožil souhrnné výstavy svého díla. Snad se do její přípravy jednou někdo pustí.
***
Málokdo asi ví, že Jiří Novák je autorem skvělé kopie snad nejkrásnější Braunovy sochy – Sen sv. Luitgardy na Karlově mostě. Pracoval na kopii do svých osmdesáti!
O autorovi| Zdeněk Lukeš historik a architekt
