Ten dopis mnou otřásl: „Váš otec zemřel již před dlouhou dobou, Vaše matka je vážně nemocná, proto musíte časně ráno vstát a jít hledat nějaké jídlo na blízkou skládku. Proto musíte každý den stát hodiny ve frontě na kbelík vody, který je tak těžký pro Vaše slabé, malé ruce, že jste stěží schopna ho donést zpět. Každý den se počítá – prosím, darujte ihned.“
List papíru byl v obálce doplněný fotkami zubožených dětí. Tuhle němou výčitku mi před časem poslal – jak jsem se domnívala – UNICEF. Musela bych sebrat veškerou svou otrlost, abych ho dokázala hodit do koše, i když jsem poslední dobou již poněkud charitativně vyčerpaná. Jen v čase předvánočním, který je zřejmě pro charitativní organizace hlavní sezonou, jsem dostala do schránky celkem devět žádostí o finanční pomoc, a připočtu-li k tomu četné žadatele s kasičkami, časopisy či prostě jen s kloboukem, které potkám na ulici, začínám mít pocit, že kdybych měla pomoci všem, kdo natahují ruku, skončím za chvíli s rodinou mezi řadami potřebných sama.
Jenže pak mě zaujala jistá nesrovnalost. Logo odesílatele dopisu sice vypadalo jako UNICEF, ale pod ním podepsaný název „Nadace světového fondu dětí“ nebyl totéž, co opravdový „Světový fond dětí“, fungující pod hlavičkou známé organizace UNICEF. Tak jsem začala pátrat, kdo mě to vlastně ve jménu těch nejubožejších malých Afričánků žádá o pomoc. A nestačila se divit.
Nadace Světového fondu dětí v Česku funguje od loňského července. Její zástupci zrovna nehýří sdílností, když jsou dotázáni na to, kolik peněz vybrali a kam je dávají, odkazují se na zákon, pode kterého jsou povinni finanční zprávu zveřejnit až letos v létě. Jejich webové stránky taktéž mlčí. Jinými slovy mi ten fond říká, že mu mám dát peníze a nestarat se, co se s nimi děje.
Jenže to bych měla. U nás sice Nadace světového fondu dětí funguje jen pár měsíců, ovšem jeho starší pobočky v jiných zemích světa si už stačily získat velmi nepěkné renomé. V Německu má zakázáno vykonávat veřejné sbírky. „Pokud máte Nadaci světového fondu dětí v České republice, tak máte problém,“ říká Burkhard Wilke, šéf německého Deutsches Zentralinstitut für soziale Fragen (DZI), sto patnáct let staré nezávislé instituce, která v Německu sleduje důvěryhodnost neziskových organizací. „Je to jeden z nejextrémnějších případů zneužití neziskového sektoru v Německu v posledních letech.“ Fond se brání s tím, že „Nadace světového fondu dětí v České republice je samostatným subjektem“ a s německou pobočkou nemá nic společného. Česká pobočka však přitom nemá ani takovou samostatnost, aby mi její jediná místní pracovnice Michaela Valentová mohla odpovídat na otázky. Veškeré dotazy prý musí posílat do centrály v Holandsku. To je asi stejné, jako kdyby dejme tomu zástupce pražské pobočky nějaké německé banky tvrdil, že s tím, že jeho banka vNěmecku zkrachovala, nemá nic společného. Nechali byste si v takové bance své úspory?
Příběh podivného fondu ukazuje, že se sice i u našich západních sousedů najdou lidé, kteří neváhají využít nejchudších lidí této planety, aby si vylepšili stav svého konta, ale že existují způsoby, jak je klepnout přes prsty. Podle téměř identických webových stránek a podle identické osoby zakladatele Josepha Lama lze usuzovat, že v Německu Nadace světového fondu dětí působila pod dvěma názvy: nejprve jako Welt Kinder Fonds, které loni v dubnu ADD čili Úřad pro kontrolu správnosti veřejných sbírek ve spolkové zemi Porýní-Vestfálsko zakázal vykonávat sbírky. ADD totiž zjistil, že finanční dary místo aby putovaly do Afriky, odcházejí na účty nějaké další blíže neznámé nadace ve Švýcarsku. Zkrátka pěkný tunel.
Joseph Lama ovšem nelenil a ani ne za měsíc po zákazu založil organizaci s téměř identickým názvem, jen místo němčiny v angličtině – World Children’s Fund Deutschland. Má jinou adresu, ale téměř stejné logo. Tento nový fond vybíral peníze od dlouholetých dárců původního Lamova fondu, což ovšem ADD brzy zjistil a vydal nový zákaz provozovat sbírku. „Kdo takový dopis dostane, měl by jej rovnou hodit do koše,“ říká Burkhard Wilke. „Ty dopisy jsou podezřelé už tím, jak silně útočí na city.“
Nadaci světového fondu dětí, tentokrát pod názvem Welt Kinder Fonds, už kontroloři zastavili kvůli neprůhlednosti i ve Švýcarsku. Fond totiž zveřejnil prakticky jedinou podstatnou informaci ohledně svého hospodaření. Ale ta stála za to. Za rok 2006 získal v Evropě 16 421 511 eur, v přepočtu přes 400 milionů korun. Dopisy typu „Nevinné dítě – nic než kost a kůže! Podívejte se na jeho tenounké paže a k smrti unavený obličej...“ evidentně fungují.
Uvidíme, zda česká pobočka Nadace Světového fondu dětí bude také tak „úspěšná“. Veškeré prostředky na svou údajnou humanitární činnost získává rozesíláním dopisů s přiloženou složenkou a žádá o pomoc při řešení krize v Súdánu či Keni. Michaela Valentová ale není schopna sdělit ani tak základní informaci, jako kolik vlastně kampaní Světový fond dětí v ČR dosud pořádal. „Ze zákona tyto informace zatím nemusí sdělovat, ale že to teď neumějí nebo nechtějí říct, je nestandardní. Vždy, když skončí veřejná sbírka, jako byla Tříkrálová, nebo Kuře nebo sbírka Adry po tsunami, snaží se ty organizace říct, kolik vybraly a kam ty peníze půjdou,“ říká Klára Šplíchalová z Fóra dárců, které humanitární organizace sdružuje.
A co na to všechno UNICEF? Protože jim lidé neustále volali s žádostí o informace či prosbou o potvrzení daru kvůli daním, dal na své internetové stránky prohlášení, že s podezřelou nadací nemá nic společného, a navíc potvrdil podezření, že peníze z fondu do třetího světa sotva kdy doputují. V žádné rozvojové zemi se totiž jeho pracovníci s žádnými kolegy z podivného Světového fondu dětí nesetkali.
Tomu dala, tomu ne
V Česku existuje 50 000 neziskových organizací a další stále rychle přibývají. Jak se v nich orientovat? Na rozdíl od západních zemí u nás neexistuje žádná certifikace, která by dárci řekla, kdo jak se svými prostředky hospodaří. V USA fungují organizace zvané charity watchdogs, které za občana proklepnou charitativní organizace a na seznamu přístupném na webu jim udělí známku: písmeno A pro nejlepší, F pro nejhorší. Zajímá je hlavně to, kolik peněz se dostane opravdu na projekt versus kolik pohltí chod organizace. Áčko může dostat jenom ta organizace, která ze sta dolarů věnuje minimálně 65 na vlastní projekt.
U nás tuto funkci plní do jisté míry Asociace nadací a Asociace nadačních fondů sdružené do Fóra dárců. Pokud se nadace či nadační fond chce stát členem asociace, musí přijmout její etický kodex. Navíc nadace na rozdíl od občanských sdružení mají už ze zákona přísnou kontrolu hospodaření. „Všechny silné nadace, v současné době jich je 35, jsou členy asociace a proteče přes ně 80 % peněz, se kterými v Česku nadace hospodaří,“ říká Klára Šplíchalová z Fóra dárců. Jinými slovy, když dáte peníze do jedné z těchto velkých nadací, víte, že jste nenaletěli podvodníkovi. Na druhou stranu posílat peníze jen těm velkým a známým nadacím znamená handicapovat malé regionální organizace. „Ty třeba právě začínají, lidi tam makají, ale nemají peníze na svou propagaci,“ vysvětluje Hana Prchalová z organizace Neziskovky.cz. Je to totiž trochu začarovaný kruh. Malé neziskovky mohou mít třeba skvělý nápad a dobrý tým, ale dozví se o nich málo lidí. Nemají peníze na propagaci, protože jejich dárci logicky chtějí dávat peníze přímo na vlastní pomoc.
Vybrat správnou charitu opravdu není jednoduché. Tak třeba orientovat se jen podle známosti sbírky („když jim dalo tolik lidí, tak to musí být seriózní“) může být hluboký omyl. Před pěti lety vzbudila pozornost sbírka Dětský sen. Studenti po celé Praze prodávali nálepky s modrým smajlíkem na pomoc dětem nemocným leukémií. „Dostávali jsme 250 korun na hodinu, když jsme vybrali celou kasičku, 200, když jen polovinu. Bylo nám to divné, protože kdo vám dal tehdy za takovouhle práci 250 korun,“ vzpomíná na svou extrémně dobře placenou brigádu pro sbírku Dětský sen studentka čeho? Jindřiška (své příjmení si nepřála uvádět). Kasičky byly řádně zalepené, svou výplatu studenti dostávali od „výběrčích“, kteří si pro ně přicházeli. „Sami výběrčí nám řekli, že jenom jedna kasička z deseti jde na děti. Jedna padne na přepočty v bance, další na provoz, naše výplaty atd.,“ krčí rameny Jindřiška.
Sbírku tehdy provozovala společnost Dětský sen, jejíž ředitelka Hana Hajducká zároveň stála u zrodu společnosti Classic Casino, která, jak napsala MF Dnes, na svůj rozjezd použila falešnou směnku a následně zkrachovala... Plzeňská fakultní nemocnice, na niž se díky Dětskému snu vybraly dva miliony korun, sice byla se sbírkou spokojena, ale kolik milionů se přitom kamsi ztratilo, už nikdo nespočítá.
Takovéto případy bohužel vrhají negativní světlo na celý neziskový sektor. „Přitom naprostá většina nadací se chová naprosto korektně, vydává výroční zprávy, podstupuje audity, sama od sebe informuje veřejnost, ty lidi tam makaj a snaží se pomáhat druhým,“ říká Klára Šplíchalová z Fóra dárců. Je samozřejmě skvělé, že se o pomoc bližním u nás zajímá stále víc lidí, ale o to víc bychom potřebovali nějaký systém, který by člověku pomohl zorientovat se v té záplavě žádostí o pomoc. Vždyť neziskovky si – stejně jako firmy – kupují seznamy s osobními údaji potenciálních dárců, podle kterých vás pak poštou či mobilem oslovují. Mají-li informace o nás, mělo by tomu být i naopak.
Zatím existují pouze dva seznamy neziskovek, jeden provozuje na Portálu veřejné správy stát, druhý na svých stránkách již zmíněná organizace Neziskovky cz., žádný ale neziskovky nijak nehodnotí.
Pak je tu ovšem ještě jedna otázka. Dáváte peníze smysluplně? Dobře, vyberete si neziskovku, která skutečně svědomitě a efektivně posílá peníze do Afriky. Jenže co se s těmi penězi na černém kontinentě děje? Mnoho odborníků poukazuje na to, že často spíše pomáhají držet u moci místní diktátory. Podle Denise McNamary, představitele Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Africe nepomůže charita a situaci nezlepší ani odpouštění dluhů. „Zbraně stojí v srdci tohoto problému,“ prohlásil McNamara, který zapochyboval i o obřích koncertech, kde se Západ dojímal nad osudem třetího světa jakož i nad svou velkodušností: „Dvacet let po prvním koncertu Live Aid jsou farmy v Ogad e n u v Etiopii, kterým se tenkrát pomáhalo, v troskách a tamní lidé jsou blízko hladomoru, stejně jako před dvaceti lety. V zásadě se nic nezměnilo, ve skutečnosti se situace spíše zhoršila.“
Je totiž třeba rozlišovat mezi „humanitární pomocí“ a „rozvojovou pomocí“. Ta první chce, „aby se lidem nežilo tak špatně“, jenže to často vede k tomu, že se jim odpírá, aby se o sebe naučili sami starat – mnoho Afričanů v nejchudších oblastech je po léta zvyklých, že jim jídlo doslova padá z nebe, tedy z vrtulníků. Naopak rozvojová pomoc je investicí do budoucna. Patří sem třeba v Česku tolik populární projekt Adopce na dálku, kdy konkrétní Čech platí konkrétnímu malému Afričanovi školu a tím šanci na lepší život. Nejbohatší člověk světa Bill Gates se svou nadací, která se řídí stejně přísnými nároky na efektivitu jako jeho domovský Microsoft, se zase zabývá například tím, že půjčuje chudým zemědělcům v rozvojovém světě, kterým by žádná banka nedala úvěr, aby se dokázali postavit na vlastní nohy.
Stejně jako člověk zvažuje, za co utratí své peníze v obchodě, měl by přemýšlet i nad tím, komu a na co věnuje. Uvážit třeba i to, zda když chci dát dejme tomu pět tisíc korun, není lepší investovat do záchrany potoka za domem než do boje proti tání ledovců.
Pavlína Kalousová z Fóra dárců má jednoduchou radu: zvolit si jednu neziskovku, zjistit si o ní informace a přispívat jí pravidelně. „Navíc pocit uspokojení je pak mnohem silnější.“ Je to lepší než impulzivně dávat do natažené ruky. Smiřte se s tím, že prostě nemůžete pomoc všem.
***
Proč lidé dávají?
Proto, že se jich dotklo utrpení druhých lidí? Protože chtějí zlepšit svět? Vrátit společnosti to, co od ní získali? To všechno je samozřejmě pravda, ale podle výzkumů citovaných listem The New York Times jsou ve hře i vlastní zájmy a pocit uspokojení.
Evoluční psychologové přišli se čtyřmi důvody, jak nesobecké jednání vysvětlit. Prvním z nich jsou příbuzenské vztahy. Člověk pomůže či se dokonce obětuje, aby členové jeho rodiny přežili. I když i tady se kalkuluje, co se vyplatí a co ne. Když se vědci ptali jednoho kolegy-biologa, zda by položil život za svého bratra, odpověděl že ne, ale za dva bratry nebo osm bratranců či sestřenic už ano. Druhým důvodem je „reciproční altruismus“ aneb já ti podrbu záda a ty zase mně, který funguje i mezi zvířaty.
Třetí důvod je nasnadě: člověk chce mít dobrou pověst a cítit sám se sebou uspokojení. To může hrát značnou roli při rozhodování třeba těch lidí, kteří posílají peníze dětem do Afriky.
Čtvrtý, na první pohled kuriózní důvod zní: zničit soupeře. Vědci ho nazvali potlatch podle „svátků darování“ kmene indiánů chinook v severozápadním Pacifiku, jehož náčelníci se trumfují ve velkorysosti, tak dlouho, až jeden už nemůže konkurovat tomu druhému.
K důvodům psychologů by šlo by přidat i pátý důvod. Z existenciálního hlediska lze pak říci, že část lidí dokáže sama sebe nazírat nikoli jako individuum, ale jako člena lidského druhu. V tom případě vnímá mírnění utrpení jiných homo sapiens sapiens jako zmírnění vlastní bolesti.
Vědci také zkoumají, co dělá mozek v okamžiku, kdy „dáváme“. Když tak na Univerzitě v Oregonu v USA sledovali skupinu studentů, kteří dostali po sto dolarech s tím, že část z těchto peněz mohou dát na charitu, zjistil, že ti co věnovali více, měli vyšší aktivitu v centru radosti v mozku. Štědrost provázel pocit uspokojení.
Takže štědrost můžeme vysvětlit čistě geneticky? Je tu jeden háček. Dva studenti v oregonském pokusu, kteří byli nejvelkorysejší, nedostali od svých neuronových přenašečů žádnou odměnu. Jejich mozek jim prostě za štědrost neposkytl žádný pocit uspokojení. Proč přesto rozdali tolik, je zatím záhada.
Jak lidi povzbudit
Dobročinné organizace mají řadu strategií, jak z dárců vytěžit co nejvíc. Například tzv. matching. Firma (u nás třeba Citibank) slíbí, že k částce, kterou zaměstnanec přispěje dobročinné organizaci, ona přihodí ty samé peníze. Anebo i dvoj- či trojnásobek. Vědci přitom zjistili, že ještě účinnější metodou je oznámení organizace, která shání peníze, že už nějaké peníze vybrala. University of Central Florida se obrátila na dárce s dopisem, ve kterém psala, že potřebuje 3000 dolarů na počítače s tím, že už má 2000 dolarů. Ve druhém typu dopisů pak tvrdila, že má zatím jen 300 dolarů. Proti logice dárci přispívali více v prvním případě. Lidé se zkrátka rádi připojí k projektu, u kterého je vidět, že je nějak uspěšný, že už se v něm vybraly nějaké peníze. Americký ekonom Jonathan Gruber zase přišel s teorií „Modli se nebo plať“ přišel . Ukázalo se, že řada věřících považuje za rovnocenné, zda jde na mši do kostela nebo zda dá církvi dar. Proto když se v USA v 90. letech změnil daňový systém a vyplatilo se více dávat na charitu, církve sice dostávaly více peněz, ale v kostelech ubylo věřících. V jednom americkém rádiu zase vyhlásili sbírku na charitu, ale k volajícímu přistupovali různě. Některým řekli, že lidé před nimi dali 75 USD, na což volající obvykle reagoval slibem přispět obdobnou částkou. Když pak lidé z rádia volajícím začali říkat, že ti před nimi dali 300 USD, posluchači to brali jako výzvu a často dali také 300. Když se ale volajícím začalo tvrdit, že lidé před nimi dali 1000 USD, považovali to za příliš vysokou částku, neztotožnili se s ní a jejich příspěvek se opět pohyboval kolem 75 dolarů.
O autorovi| MARKÉTA ŽÍDKOVÁ externí redaktorka Pátku marketazidkova@post.cz
