V koupelnách i jinde po bytech visívají zrcadla jako užitečné pomůcky sebereflexe, v tomto případě jaksi doslova. Přírodovědce a čtenáře Knihy proměn nemůže nezaujmout, že po několika dekádách namísto akné a patky vlasů do čela vidí vrásky a zešedlé strniště. „Nebudem’ jako oni,“ říkali jsme si za mlada, ovšemže naivně a marně. Teď se zájmem sleduji své starší přátele a známé ve snaze, zřejmě rovněž marné, se poučit od těch, kteří metamorfózu z chlapce ve starce zvládli dobře, a vyvarovat se chyb těch druhých.
Je v tom trochu něco ze zájmu malých dětí, které si nechávají vyprávět od starších kamarádů, jak je ve škole, na letním táboře či na diskotéce, a rozechvěle počítají, kdy už si budou moci objednat pivo, veřejně zapálit, sednout na motorku či „to“ zkusit. Problematika je tu sice jaksi opačná, ale nikoli méně naléhavá - je dobře poznamenat, že Svatopluka Čecha oslovil slavnostní řečník na oslavě jeho padesátých narozenin „velebný kmete!“ a babičce Boženy Němcové bylo podle některých propočtů v době příjezdu za dcerou a vnoučaty jednapadesát (stařenka v bílé plachetce, zelené mezulánce, však to znáte).
Jak už jsem psal, nikdy nebylo starců na procenta ve společnosti tolik a nikdy se netěšili tak malé prestiži jako dnes. Ideál „věčného mládí“ na těle i duchu s plastickými operacemi a zvonivým smíchem osmdesátiletých Američanek, když na výletě rozpustile šplhají na mexické pyramidy, má v sobě něco truchlivého. Můj oblíbený Adolf Portmann přitom zdůrazňoval, že ze všech živočichů se člověk zdá být jediným, u něhož senescenční perioda představuje něco smysluplného, už ve smyslu strážení tradice. Čistě lidským fenoménem je také menopauza žen, a pokud se dožijí řekněme požehnaného věku devadesáti let, může být až polovina jejich života postreprodukční, naplněná v tradičních společnostech právě péčí o vnoučata, vypravováním starých příběhů a udílením rad v netriviálních situacích.
Je pozoruhodné, že některé změny, které se s člověkem během života dějí, třeba to, že už nemusí být přebalován, se chápou jako kladné, zatímco jiné, třeba větší odstup od světa a jeho radostí, se pojímají jako tragédie. Etabluje se přesvědčení, že stárnutí je třeba se „bránit“, a to všemi osobními i technickými prostředky, nikoli se mu „učit“. Je to tragické nedorozumění - jen si promítněme, jak by podobná strategie dopadla, aplikována před pubertou. Přitom má stáří celou řadu předností, ovšem pokud jsme i předtím na světě „dávali pozor“: neukvapenost plynoucí ze stálého opakování různých životních situací, které už člověk zná, netrápení se banálními milostnými a mezilidskými problémy, nepřítomnost sociálního ostychu - starci se, jak známo, nečervenají. I na stará kolena lze přitom užít poměrně dost legrace: tradice dochovala zděšení delegace přísných a přesných mladých novokřesťanů, která zastihla více než osmdesátiletého svatého Jana Evangelistu na Patmu, jak si vesele hraje s ochočenou koroptví a jim nevěnuje příliš pozornosti.
Jakkoli je stáří obecně uvážlivější, opatrnější a méně nakloněné extrémním řešením, přesto občas probleskuje i zarputilé odhodlání těch, kteří už nemají zas tak moc co ztratit: část čtenářstva si zajisté ještě pamatuje na Brežněvovo a Reaganovo ostentativní chřestění jadernými arzenály - první jmenovaný chřestil i metály, kardiostimulátory a dalšími pomůckami. Moc je, zdá se, posledním afrodiziakem, zvláště u mužů, kteří stárnutí zvládají obecně hůř, tíže nacházejí jeho smysl a statisticky dříve klesají do hrobu.
Ke stínům nezvládnutého stáří patří i prorokování brzkého zániku světa (o Jamesi Lovelockovi jsem psal už také) a konstatování jeho naprostého úpadku a zkaženosti. Kdo je přesvědčen, že svět, ať už ten mimolidský, či ten lidský, funguje naprosto špatně, je věčný pubescent, podobně jako je ten, kdo vidí momentální fungování toho lidského jako zcela optimální, konzervativní šosák. Co je roztomilé v postpubertě, nemusí být takové už na prahu kmetství.
Lidová tradice vysvětluje celý fenomén „zastydnutím“, byť moderní medicínské výzkumy tuto hypotézu nepotvrdily. Někteří intelektuálové, snad v podvědomé snaze strhnout pozornost nejmladší generace, se dávají v sedmém decenniu na levicový radikalismus - třeba Jean-Paul Sartre či v našich provinčních poměrech Václav Bělohradský. Pocit trapnosti se pak snoubí s pocitem metafyzického smutku, když rozdávají před Sorbonnou rudé letáky či si cucají z prstu biologizující zlotřilce a popírače holokaustu, aby bylo s kým „bojovat“.
Člověk si sice říká celý život: „Jen nebýt jako oni“, ale ze zkušenosti ví, že je to optický klam přítomného okamžiku. Řečeno slovy jednoho mého souseda, přistěhovalce z jihovýchodní Asie: „Bójime, moc bójime!“ Bez nějaké zvláštní milosti shůry asi bude sotva kdo ušetřen nějakého stupně bloudění, než přijde moment, kdy po většině z nás neňafne ani maltézský pinč.
***
O MODERNÍ MORÁLCE FILOZOFICKÁ LEKCE Někteří intelektuálové, snad ve snaze strhnout pozornost mladší generace, se dávají na levicový radikalismus - třeba Jean-Paul Sartre či v našich provinčních poměrech Václav Bělohradský. Pocit trapnosti se pak snoubí s pocitem metafyzického smutku.
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
