Během své návštěvy jste se potkala se spoustou svých příbuzných. Kolik z nich jste viděla poprvé?
Asi jen tři nebo čtyři. Toto byla moje, myslím, desátá návštěva v Česku, trochu už jsem to přestala počítat. Poprvé jsem tu byla v roce 1994, od té doby jsem tu byla vždy alespoň jednou za pár let a vždy jsem měla možnost pár z nich potkat.
Viděla jste tedy vždy kousek z toho, jak se Česko měnilo za posledních 25 let. Všimla jste si něčeho?
Všechno se naprosto změnilo. Když jsem přijela poprvé, budování nového režimu bylo ještě relativně v začátcích. Po silnicích pořád jezdilo hodně trabantů, všechno jsme museli platit hotově, bankomaty tu nebyly. Jen málo lidí umělo dostatečně dobře anglicky. Musela jsem tehdy umět víc česky, než musím dnes. Změna je nejvíce vidět na mladých, mění se jejich přístup. Jsou více otevření, optimističtí, mluví lépe anglicky a také už viděli svět a vědí, jaké jsou v něm rozdíly.
Brigádní generál František Moravec
|
Jak se vám dědeček František Moravec vryl do paměti?
Mám vlastně jen dvě vzpomínky na něj. Jedna je taková mlhavá, pamatuji si ho, jak čte noviny. Druhá je ale velmi živá, tehdy mi bylo pět. Vyprávěl nám, jak byl v první světové válce zraněn, že to dostal do nohy. Jenže v pěti letech jsem tomu plně nerozuměla, myslela jsem si, že mu do nohy píchnul doktor. Pamatuji, že jsem se ho ptala: Proč by ti doktor udělal tak příšernou věc? Pak jsme se ale s rodinou přestěhovali do Hongkongu. Za dva roky jsme jeli do Washingtonu za dědečkem na návštěvu. Jenže umřel den před tím, než jsme se k němu dostali.
Jaká byla jeho angličtina?
Musela být velmi dobrá. Studoval jazyky, plynně myslím mluvil pěti nebo šesti řečmi. Anglicky uměl plynule určitě, i když v ní třeba nebyl stoprocentně doma. Dlouhé roky pracoval pro Brity, takže asi pochytil jejich přízvuk, ale to neumím posoudit. Pro nás děti to byl prostě „džeda“, jak bychom dědu oslovovali anglicky.
Takže jste mu nepřipisovali status hrdiny?
Asi jako spousta dětí slavných jsme si to prostě neuvědomili. Nevěděli jsme, co znamenal pro zbytek světa.
Co se u vás doma říkalo o Československu?
Moje maminka vždy mluvila o tom, jak to bylo krásné před válkou. Její děda měl dům nedaleko Plzně, říkala, že to bylo přenádherné dětství. A pak to bylo všechno vyrváno ze základů.
Přišla totalita a po ní další. Hádám, že Sověti a komunisté obecně u vás doma příliš oblíbení nebyli.
Pamatuji si, že jen jedinkrát jsem slyšela svou babičku říct o někom něco špatného. Bylo to, když mluvila o komunistech. Byla silná, ale zároveň velice jemná a milá. Ale o komunistech říkala skutečně špatné věci, vážně je neměla ráda. A z dobrých důvodů. Všichni kvůli nim přišli o své rodiny, nebyla možnost si psát. Jediná teta Anna mohla posílat a přijímat dopisy, byla totiž jediná, kdo odešel legálně, jelikož se během války provdala za Američana. Ani v dopisech jsme ale nemohli říkat všechno.
seriál moravcova jedenáctka |
Pamatujete si specifický moment, kdy jste si uvědomila, jak velký a důležitý byl František Moravec pro Československo?
Pamatuji si, že jsem to začínala vnímat jako náctiletá, uvědomovala jsem si, že to byl skutečně někdo a že byl vojenský zpravodajec. Ale skutečně chápat jsem začala až na vysoké škole, kdy jsem přečetla jeho paměti.
Ty vyšly v roce 1977 v nakladatelství ’68 Publishers Josefa Škvoreckého. Kdy jste se k nim dostala vy?
Myslím, že hned ten rok, školu jsem končila v roce sedmdesát osm. Po jejich přečtení jsem pochopila skutečný dosah jeho odkazu. Má maminka o něm sem tam hovořila, jenže můj dědeček nikdy nemluvil o práci. Byl skálopevně přesvědčený, že doma nic neřekne, protože by to mohlo rodinu ohrozit. Ani po válce, když byl ve Spojených státech, o tom nechtěl mluvit.
  |
Byl to kovaný zpravodajec...
Přesně tak, zůstal jím i při psaní svých memoárů. Uvádí tam fakta, která jsou očividně chybná, například datum, kdy se Gabčík s Kubišem snesli padákem na území ČSR. Je velmi těžké si představit, že by si to spletl náhodou. Své paměti psal před svou smrtí, v letech 1964 až 1965, dvacet let po válce. A přesto věděl, že existují lidé, které by to mohlo ohrozit. Některé věci proto záměrně zkreslil.
Atentát na Heydricha občas vyvolává kontroverze, v reakci na něj zemřelo hodně lidí. Myslíte, že s tím vnitřně bojoval?
Rozhodně to nebylo příjemné rozhodnutí. Pokud by ale Heydrich žil, kolik lidí by ještě zemřelo? Byli by to jiní lidé, to nevíme. Můj dědeček ale měl dokumenty, ze kterých vyplývalo, jaké plány měl Heydrich s Čechy. A jeho příběh by rozhodně nekončil slovy „šťastně až do smrti“. Takže ano, lidé umírali, ale musíme brát v potaz okolnosti a co by se stalo, kdyby k atentátu nedošlo. Heydrich ostatně postupoval od shora, nejprve to odnesla inteligence, studenti a profesoři. Poté vysocí armádní důstojníci. Chtěl, aby mu zbyli jen lidé na manuální práci. I ty by ale čekal konec.
Která věc vás při studiu dědečkovy práce nejvíce překvapila?
Myslím, že nejvíce mě překvapila věc, u které stále ještě nemám konkrétní důkaz, že tomu tak bylo. Někteří historici totiž soudí, že rozhodnutí o misi Anthropoid učinil můj dědeček sám, bez konzultací s Edvardem Benešem, kterému to řekl až později. Viděla jsem dokumenty o jeho setkání s parašutisty, takže jsem si jistá, že tato schůzka proběhla určitého data. Ale zda o provedení rozhodl on sám, nebo s Benešem, to stále nedokážu posoudit.
80 let od nacistické okupace: Utekli jsme hrobníkovi z lopaty, tvrdí historik |
Tím jste narazila na zajímavou věc. Moravec s Benešem byli v jistém smyslu přátelé, kteří se respektovali. Z pamětí ale vyplývá, že měl váš děda k Benešovi trochu ambivalentní vztah...
Ano, můj dojem z přečtení dědových pamětí je takový, že měl Beneše za trochu naivního a slabého politika. Zároveň byl ale voják, loajální k lidem, kterým sloužil.
Dalším vodítkem je to, že se těsně před rozhodnutím dozvěděl o popravě blízkého přítele generála Josefa Bílého nacisty. Mohl se rozhodovat impulzivně?
Nemyslím, že by rozhodl čistě na základě faktu, že mu zastřelili kamaráda. Byl profesionál, ovlivnilo ho to v rovině toho, kdo Bílý tehdy byl (velitel protinacistické odbojové organizace Obrana národa – pozn. red.), než že si byli blízcí.
Měl váš dědeček zlomené srdce? Když odcházel v roce 1948, musel tušit, že se nevrátí...
Věděl to. Během dvou tří let se stal americkým občanem, věděl jistě, že se již nevrátí. Miloval svou zem, byl ale realista, věděl, že na změny se bude čekat velmi dlouho a on se jich pravděpodobně nedožije, což se stalo realitou. Zlomilo mu to, myslím, srdce, ale nezlomilo to jeho vůli.
Měl v sobě zahořklost?
Tím jsem si jistá. Každý by ji měl. Proto má maminka nikdy neříkala o Československu nic špatného. Tedy opět s výjimkou komunistů.
Co víte o práci vašeho dědy ve Washingtonu?
Něco málo vím ze článků historika Igora Lukeše. Řekl mi pár věcí i osobně. Jenže dostat něco z CIA a amerických archivů vůbec je velmi složitý proces, i přes zákon o svobodném přístupu k informacím. Prostě nic neřeknou, popírají dokonce, že nějaké dokumenty mají. Občas to vypadá, jako by studená válka pořád pokračovala. Ani fakt, že jsem americká občanka, nepomohl. Už dva roky čekám na odpověď na mou žádost.
Americké nebo třeba ruské archivy toho tedy možná o vašem dědovi skrývají ještě více...
Zcela jistě. Velmi mě třeba překvapilo, když jsem zjistila, že StB měla plány na dědečkův únos, když pobýval v Německu. Igor Lukeš mi to potvrdil, měli podrobné mapy toho, kam chodí na ryby. Rozhodně to měli v úmyslu.
Drží odkaz vašeho dědečka rodinu pohromadě i přes velké vzdálenosti?
Myslím, že ano. Dědeček pocházel z deseti dětí, mám tedy hromady bratranců a sestřenic. Všichni byli vždy velmi ochotní, především dědova praneteř Marta Šenkapounová. Odvedla neuvěřitelnou práci při hledání paměti a pramenů k životu mého dědy. Její dědeček, bratr Františka Moravce, schovával během komunismu v několika rodinných domech dokumenty, které tu můj dědeček zanechal. Schovávali je až do roku 1989.
