Americký skladatel a pianista sklidil ve čtvrtek večer v Kongresovém centru opravdu obrovský aplaus. Vystoupení samo o sobě ale žádnou skutečnou bombou nebylo. Hned prvním problémem byl fakt, že tento „večer komorní hudby“ se neodehrával v komorním prostředí, které by mu slušelo, ale poněkud se utápěl ve velkém sále.
Začátek byl ovšem slibný a ukázky z klavírního cyklu Metamorphosis opět potvrdily svou nadčasovost. A navíc díky tomu, že jsou inspirovány Kafkovou Proměnou, tak vlastně mají v Praze jakousi zvláštní rezonanci. Poté přizval Glass na pódium violoncellistku Wendy Sutterovou, která se s vervou pustila do suity Songs and Poems for Cello. Jenže právě s až přílišnou vervou.
Gymnastické cvičení na cello Tato křehká dívenka má dozajista zcela bravurní techniku, ale hraje vysloveně silově. I když tuto suitu jí psal Glass přímo na tělo, dokážu si představit, že by se jí mohl zhostit někdo úplně jiný a vyzvednout všechny lyrické aspekty. Sutterová je prostě řeznice, která by se bezesporu uplatnila i v metalové kapele, ale její projev zkrátka postrádá jakoukoliv něhu. Je pochopitelně zajímavé ji bedlivě pozorovat, protože je zcela evidentní, že veškeré pasáže zvládá naprosto bezchybně a je to vlastně tak trochu gymnastické cvičení.
Oproti tomu perkusista Mick Rossi, který přišel na řadu poté, evidentně Glassovu hudbu vnímá ve vší její komplexnosti, což dokázal zejména ve chvíli, kdy hráli s Mistrem čtyřručně na klavír. Problém perkusí byl ale v tom, že poněkud překrývaly piano a výrazné souznění nastávalo pouze v momentu, kdy se na maximální míru ztišily.
Celé trio se sešlo dohromady při provedení hudby z filmu Naqoyqatsi. Na původním soundtracku hraje výrazný part na violoncello věhlasný Yo-Yo Ma, jehož Sutterová rozhodně nepřekonala. Naopak jako by jí v této chvíli došly síly. Nutno také říct, že tahle hudba je ve filmu stejně důležitá jako obrazová stránka, sama o sobě ale už takovou sílu nemá. Koncertní pojetí postrádalo dramatické napětí a působilo značně rozmělněně.
Objevovat nové světy? Ne díky Skutečnou lahůdkou byl tedy nakonec úryvek z proslulých Glassworks, což je skutečně Glassovou esenciální dílo, které má dodnes svěžest a obrovskou dynamiku. Ovšem právě při jejím poslechu si člověk uvědomil, že je Glass žijící klasik, který svá nejlepší díla napsal už před hodnou řádkou let.
Celkově tenhle koncert rozhodně nebyl žádným propadákem a většina diváků si ho poněkud nekriticky užila, ale každopádně to také nebyl koncert, který by byl nějakým stěžejním milníkem, což by se možná o Glassově vystoupení v divadle Archa s Allenem Ginsbergem před třinácti lety říct dalo.
Tehdy z Glasse vyzařovalo zvláštní charisma, neuvěřitelná vnitřní vyrovnanost i jisté šibalství. Tentokrát působil spíše unaveným dojmem. Ale je to otázka srovnání. Pro ty, kdož viděli Glasse poprvé, to jistě musel být hluboký zážitek, protože přes všechny kritické výhrady je to stále silná osobnost, jenom už to není někdejší progresivní bouřlivák.
Problém je ovšem v tom, že většina posluchačů nechce objevovat nové světy a být překvapována, ale mít své neochvějné jistoty. Právě proto byl ohlas tak příznivý. Kvůli poměrně vysoké ceně vstupenek byly první řady celkem prořídlé, ale ve výsledku návštěvnost nebyla zase tak špatná. Jenomže v tom je další problém. Koncert tohoto typu si na sebe musí vydělat, tudíž volit prostory, které to umožňují, ale zase na druhou stranu postrádají patřičnou atmosféru. A není to jen otázka akustiky, ale spíše genia loci jako takového. Předpokládám, že třeba právě v Divadle Archa by mělo vystoupení úplně jiný náboj.
***
HODNOCENÍ LN ***** Philip Glass – An Evening of Chamber Music
Kongresové centrum Praha 16. července 2009
lidovky.cz
Video Philipa Glasse najdete na www.lidovky.cz/kultura
