Novinařina se jim tehdy málem stala osudnou. Zpravodaj České televize Michal Kubal, kameraman Petr Klíma a redaktor Českého rozhlasu Vít Pohanka cestovali taxíkem z Bagdádu do jordánského Ammánu. Ten večer chtěli odletět zpátky domů. K letadlu ale nedojeli.
Taxikář je vezl po silnici, kterou předtím americká armáda nedoporučila používat. Jejich vůz si vyhlédli ozbrojenci. „Otočil jsem se a v tom okamžiku jsem viděl, že klukům už zavazují ruce za zády, že jim zavazují oči. Samozřejmě jsem se lekl, v tom okamžiku už zavazovali ruce i mně. Nejhorší byly ty okamžiky, kdy jsme cestovali se zavázanýma očima. To byly chvíle, kdy už jsem se opravdu loučil se svými nejbližšími a se životem,“ popisoval později pocity, jež zažíval v okamžiku zatčení, novinář Vít Pohanka.
Trojice následně strávila šest dnů a šest nocí v boudě o rozměrech asi sedm na čtyři metry uprostřed pouště. „Bylo dobré, že jsme nebyli v podzemí, že jsme měli výhled na nebe a mohli jsme být spolu. Dalo se přežít,“ vzpomíná na zajetí zpravodaj Michal Kubal.
Únos novinářů vyburcoval českou diplomacii. Zajaté novináře řešila na svém jednání i vláda. Tehdejší český velvyslanec v Bagdádu Martin Klepetko se kvůli zajatcům sešel s představiteli sunnitských duchovních, kterým ukázal přímluvný, arabsky psaný dopis českých muslimů.
Také jim připomněl působení české vojenské nemocnice v Basře a fakt, že se v Česku léčily nemocné irácké děti. Nakonec diplomaté slavili úspěch: po šesti dnech dosáhli propuštění reportérů. „Byl to asi nejsložitější únos, který diplomaté řešili,“ přiznává Vít Kolář z ministerstva zahraničí.
