Záblesky se liší délkou i trváním, ale jedno mají společné: vědci neví, co je způsobuje, a vlastně nejsou zajedno, zda jsou vůbec skutečné. V mnoha případech totiž může hrát roli únava pozorovatele či jevy v atmosféře Země.
Odborníci podobné případy shrnuli pod termín „přechodné lunární jevy“ (transient lunar phenomena) a pak je v podstatě odložili do nejméně navštěvovaných zásuvek vesmírných katalogů. Jevu se věnuje jenom několik odborníků.
Jedním z nich je Arlin Crotts, astrofyzik z Kolumbijské univerzity v New Yorku. Za záblesky už „bojuje“ několik let. Sebral údaje o všech pozorováních a provedl statistickou analýzu. Ukázalo se, že pochází především z několika geologicky mladých oblastí naší oběžnice. Nejčastěji se objevují jména kráterů Aristarchos (asi polovina případů od roku 1955), Plato a Tycho. Proto se Crotts domnívá, že příčina záhadného jevu leží v daných místech na povrchu Měsíce. Či spíše pod jeho povrchem.
Už například lety Apollo i podstatně mladší mise Lunar Prospector odhalily na Měsíci stopová množství vzácných plynů, radonu a argonu. Ty mohou pomalu unikat z měsíční kůry díky radioaktivnímu rozpadu v jejích hlubinách, říká asi nejuznávanější hypotéza.
Crotts naopak dává přednost představě náhlých plynných erupcí, kdy se natlakovaný plyn uvolní zpod povrchu náhle ve výtryscích trvajících několik desítek minut. Právě ty by měly být příčinou pozorovaného jevu.
Hypotézu zatím nedokázal potvrdit. Situaci může změnit japonská sonda SELENE, která zahájila pozorování na podzim roku 2007. Má na palubě přístroje, které umožňují objevit stopy vzácných plynů. Pokud se podaří spojit pozorování záblesků se zvýšeným množstvím plynů, otevře se před astronomy zcela nová oblast vědy o Měsíci.
