Nejdůležitějším ponaučením z února 1948 je uvědomění si hloubky iluzí našich předků
Před šedesáti lety přijal prezident Beneš demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu podle diktátu komunistického vůdce Gottwalda. Jen šest dnů politické krize stačilo komunistům k tomu, aby se dostali k absolutní moci. My, kteří máme výhodu později narozených, žasneme při pohledu zpět nad směsí naivity, neinformovanosti, fatalismu a rezignace, s jakou komunistický převrat prožívali jeho současníci.
„Nikdo z obyčejných lidí únorové události nečekal,“ píše ve svých vzpomínkách na rok 1948 Egon Bondy. Iluzemi netrpěli pouze obyčejní lidé. Básník Josef Hiršal vzpomíná, jak 24. února večer přišel s Kamilem Bednářem do vinárny u Bernardiho vedle Národního divadla a potkal tam literárního kritika Václava Černého. Ten je přivítal slovy: „Opět dva, kteří potřebují zvednout hlavu! Mládenci, žádné obavy, nic se nebude dít! Tohleto Beneš nepodepíše.“ Všeobecnou únorovou bezradnost – nikoli ovšem svoji – popisuje v Pamětech sám Černý, když píše o „hemžení zástupů jako omámených ranou palice do hlavy a třeštících na sebe navzájem bezradné oči, neboť nikdo, nikdo pořádně nechápal, co se děje, kam to až dojde, a vybíhal se bez cíle potulovat, aby od někoho zvěděl a porozuměl“.
Jaromír Smutný, prezidentův kancléř a jedna z důležitých postav krize, píše ve svých vzpomínkách: „Nekomunistické veřejné mínění bylo vznikem vládní krize překvapeno a zaskočeno. (...) Nedovedlo se orientovat dostatečně rychle v tom, co tato vládní krize ve skutečnosti znamenala, a to tím méně, když mu stranický tisk předkládal na jedné straně doklady o násilném postupu komunistů, ale současně dával lidu pokyny nevšímat si toho, co komunisté dělají.“ Stranický tisk jen vyjadřoval mínění vůdců demokratických stran, kteří se zcela bláhově spoléhali na ústavní procedury a kabinetní politiku.
Jeden z nich, ministr spravedlnosti Prokop Drtina, popisuje svou reakci na přijetí demise: „Vyrazilo to ze mně dech. Zatočila se mně hlava a chvíli jsem nemohl pochopit, slyším-li dobře a rozumím-li dobře to, co se mně povídá.“ Jedna velká iluze Šedesát let, které nás dělí od roku 1948, se jeví jako propast věků. Těžko si dnes představit svět, v němž je základní zboží na lístky, osobní auta jsou vyhrazena pro pár prominentů, všechny povolené strany jsou vládní a všechen denní tisk je jejich nástrojem, svět, v němž je možné během několika měsíců násilně vystěhovat pětinu obyvatel, v němž soudy odsuzují kolaboranty k smrti bez možnosti odvolání – poprava druhý den. Ještě obtížnější je vžít se do dobových představ, které o sobě tehdy Češi měli.
Léta 1945–1948 byla jednou velkou iluzí. Prezident Beneš měl iluzi, že Stalin je přístupný dohodě a vstřícnost ocení blahosklonností. Předáci nekomunistických stran měli iluzi, že je možné komunisty vtáhnout do demokratické hry. Mnozí komunisté měli iluzi – alespoň to dnes unisono tvrdí –, že programem jejich vedení je „československá cesta k socialismu“, která nebude napodobovat sovětský model. Vláda měla iluzi, že Československo může být „mostem“ mezi Východem a Západem. Většina národa sdílela iluze svých vůdců, že administrativním omezením demokracie vznikne jakási lepší „lidová demokracie“ oproštěná od prvorepublikových nešvarů a že postátnění většiny ekonomiky zaručí blaho lidu. Válečná zkušenost, pocit, že samo fyzické bytí národa bylo v sázce, Čechy zaslepil. Národ celou svou tradicí západní začal spásu před „nepřátelskými Germány“ hledat ve zpola asijské totalitní velmoci. Vždyť jsou to přeci Slované... Iluze, nic než iluze.
Polská režisérka Agnieszka Holland, která na přelomu 60. a 70. let studovala pražskou FAMU, řekla v roce 1987 v rozhovoru s Janem Tesařem pro exilový časopis Dialogy slova, která letos přetiskly Dějiny a současnost: „Češi vždy a znovu doplácejí na to, že mají skutečně velké umění vytvořit iluze, jsou-li k tomu příznivé okolnosti. (...) Když jsou konfrontováni s vnější zkušeností, Češi se zhroutí. Jsou rozvráceni, na své dřívější iluzi nejsou schopni vystavět nějaký základ a potom pokračovat.“
Dnešní kulaté výročí jistě vyvolá lavinu úvah o odkazu února. Mnozí budou pravděpodobně varovat před věrolomností komunistů, tehdejších i současných. Je to ale to nejpodstatnější?
Nejdůležitějším historickým ponaučením, které si dnes můžeme z února vzít, je uvědomění si hloubky iluzí našich předků. Únorový imperativ platný i dnes zní: žijme v realitě! Jinak se na nás naši vnuci budou dívat jako my na své dědy: s nevěřícným úžasem, co vše ve své naivitě dopustili.
***
Národ celou svou tradicí západní začal spásu před „nepřátelskými Germány“ hledat v totalitní velmoci. Vždyť jsou to přeci Slované... Iluze, nic než iluze.
O autorovi| Petr Zídek, redaktor LN e-mail: petr.zidek@lidovky.cz
