Začnu u sebe. Jedna studentka z Vysokého Mýta mi napsala o své školní práci na téma literatury. Týkalo se to mne, proto jsem jí chtěl odpovědět, ale ztratil jsem dopis s její adresou. Napravit by to mohla jen ona, kdyby se to dověděla, ale já nevím ani, jak se jmenuje.
Další úpadek se projevuje na řediteli Národního divadla, který kvůli penězům je ochoten dělat tam sňatky. I ty sňatky budou úpadkové, ovšem. Úpadek mívá tvář pokroku: Věc se rozvíjí, ale lidé, kteří ji provádějí, degenerují. Tak pošta: začala vydávat známky, jež nebudou označeny cenou, ale jen nějakou literou. Fifinka má písmeno A. Pro poštu je to lstivá výhoda, že může poštovné zdražovat a nebude to vidět. Já ovšem to posuzuju i filatelisticky: Na známkách bylo znát, když prezident podražil ze 4,60 Kč na 5,50. Známky měly půvab i kulturní a význam historický. Dějiny našeho státu se dají číst i z ceny známek. Tento poštovní pokrok je tedy znamením úpadku poštovního ducha.
Nedávno zase v televizi pravili, že se na zastávkách autobusů budou instalovat přístroje, které nám ukážou, kdy autobus přijede, tedy má-li případně zpoždění. To je pitomost! Jde o minuty, což nemá v našem denním programu a pohybu žádnou váhu, leda že by nás ten aparát přímo posílal jít pěšky. Ale to si někdo jen vymýšlí svůj význam.
Různé noviny a časopisy zvětšují svůj obsah, čímž ztěžují četbu a budí otázku, zda to pořád kupovat. Také si zvykli vkládat všelijaké reklamní vložky, jež se obsahu netýkají. Já to všecko vyhazuju s kletbou: „Nikdo se vás o to neprosí, sráči!“ (Do Vysokého Mýta se omlouvám...)
Já velice upadám i jako čtenář knih. Skoro nic nemůžu dočíst: jak mne znechutí jazyk, povaha některé postavy nebo autorova upovídanost, zpomalující děj. Nepozoruju na naší literatuře žádnou tichou, nevyhlášenou ideu, nějaké vyšší směřování, tedy podvědomý projev nějak společného ducha, jenž by obsahoval definici dnešního nebezpečí.
Na otázku v titulku odpovídám: Není všecko v úpadku. Podzim se vyvíjí velice dobře. Dovolil vyorat brambory, zorat pole a zaset ozimy. Rozvinul celou svou barevnou paletu. Teď ať je šero. My jsme měli naštěstí letos málo jablek. Jedině malináč zarodil, ale děcka už ho sklidily (studentce se omlouvám za úmyslnou odchylku v gramatice). I děcka se vyvíjejí a velice nám pomáhají. Franta mi dal číst scénář svého dalšího, desetiminutového filmu na téma viny a trestu, Mařenka bude na stavební škole promovat. Cilka s Bedřichem se budou k Vánocům stěhovat do vesnické chalupy, kterou zvelebili. Paní Vaculíková si konečně nechala napsat lepší brýle. Janova činnost byla by na zvláštní přílohu v nějakém časopisu. Jenom já – já jsem nepokročil od myšlenky k psaní své další knížky. Ale chystám se k tomu tak podrobně, že očekávané potíže rostou.
Tímto přehledem chci znovu potvrdit, že život může být v pořádku i bez stálého sledování politiky. Jen jak se ubránit škodám z chorobného rozvoje? Teď jsem se zase dozvěděl, že kdosi sestrojil robot na dojení krav. Nějaký vůl tak kazí lidský vztah mezi ženami a kravami.
