O KNIHÁCH
VBritánii vyšla minulý týden kniha, která bude zajímat všechny jazykové hračičky, milovníky nonsensu a Jaroslava Š. z pražského Braníka. Ten se mi totiž svěřil, že v budovatelské písni, kterou znal ještě ze staré školy, se zpívalo: „Krávy mají po dřině, dobře jim je v kravíně,“ a on podle ní až do dospělého věku věřil, že se na venkově dobytek krmí „podřiněmi“. Tedy zřejmě jakýmsi druhem granulí.
Podobných zkomolenin kolují tisíce, protože jakmile si je u reproduktoru naše mozkové závity zafixují, nerady je vylučují z repertoáru. Tyhle šumy, které vznikají při poslechu pop music i veřejné recitace, jsou nejspíš příbuzné literárních kalambúrů, jež už před třičtvrtěstoletím Vítězslav Nezval zařadil do Skleněného haveloku (Dá ryba rybě lásku? Dary! Bary bělásků!). Na rozdíl od žonglování surrealistického barda zvládne ale podobné fonetické hříčky dnes Eustachova trubice každého současníka.
Nemusí však pokaždé jít jen o přeslechy. Někdy si s posluchačovou imaginací ošklivě pohrají i homonyma vlastní mateřštiny. U domácího gramofonu jsem se například dlouho dojímal nad písničkou Závidím, ve které Naďa Urbánková zpívá: „Studentu v sáčku lásku závidím“, a jelikož jsme na devítiletce žádná menší saka nenosili (vlastně vůbec žádná), léta jsem si lámal hlavu s textařskou metaforou Jiřího Grossmanna, jež se v mé představivosti vztahovala na papírový pytlík, do kterého mi matka balila svačiny na velkou přestávku. A to věc je zlá, protože mi toho pak na základní škole hodně uniklo.
Rád bych to býval dohnal alespoň na střední, ale to už jsme u kazeťáků dešifrovali nahrávky Pražského výběru a nedokázali se nad dentálně-upírskou zpovědí Hraběte X – „taky trojky moje dlouhý jsou“ – shodnout, zda v ní Michael Kocáb zpívá kroky, nebo dokonce trenky.
No ale raději k té knize. Přestože do redakce ještě nedorazila, můžeme si tipnout, že nevynechá myšlenkový přesmyk posluchačů Jimmyho Hendrixe, kteří namísto Excuse me, while I kiss the sky zpívali při songu Purple Haze (odrůda konopí) na různýchmístech zeměkoule Excuse me, while I kiss this guy. Tedy namísto halucinogenního nebe navrhovali líbat konkrétního bližního. Každý ať si vybere, ale traduje se, že jakmile se o variaci dozvěděl sám kytarový mág, inkriminovaný verš na pódiu provázel skutečným polibkem baskytaristovi.
Jak napoví titul knihy, o které mluvíme: Mondegreeny, kniha přeslechů, anglosaský svět si pro tyto sémantické výhybky vynalezl termín, který je prý mondegreenem sám o sobě, protože mu jméno dala tajuplná Lady Mondegreen, jež se vkomolila do textu „laid him on the green“ (stačí přečíst nahlas anglicky).
Národ Jana Husa (Výklad Věry de Satera a Páteře) a Karla Čapka (Pod větroň) nemusí ale cizácký termín otrocky přebírat. Vždyť mondegreeny máme už v hymně (o Boryšovi, který umí) a jeden se vyšvihl i do titulu populární divadelní hry Ireny Douskové, ve které hrdinka zaslechne v básni S. K. Neumanna jméno svého neohroženého ideálu.
Ano, na počest jejího Hrdého Budžese, který vytrval, bychom mohli v Česku mondegreenům – alespoň pracovně – říkat budžesy. Stálo by za to, založit jim webovou stránku nebo také vydat jejich soubor? Rozhodně by mohly být veselou hříčkou i materiálem pro psychoanalýzu a objasnit i pravidla nedorozumění, kterým vždy stojí za to porozumět.
Na každý pád by nás zavedly – jako každá literatura – do paralelní říše fantazie i lidových asociací našich bližních. Do světa za zrcadlem, kde Budžes je vlastně upír v trenkách a krmí se podřiněmi.
***
Na počest Hrdého Budžese bychom mohli mondegreenům říkat budžesy
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
