Několik let jste studovali, žádáte o práci, a nakonec vezmou někoho, kdo vyšel ze střední školy a má srovnatelnou praxi. Pravda, někteří lidé si myslí, že když vystudují vysokou školu, svět na ně čeká s otevřenou náručí. Jenže pokud nejste například zubař, občas se setkáte se zaměstnavateli, kteří raději vezmou člověka, co daný obor nestudoval. Raději si zaměstnance sami vychovají, protože tomu, co se naučil na škole, nedůvěřují.
Ještě horší je to s tím, jak se k novým oborům staví vysoké školy. Dodnes se setkáme s obory, které studovat nelze, anebo se nový obor prostě přibalí ke stávajícím. Takže například programátoři jsou nuceni učit se o obvodech, aniž by tuto znalost kdy uplatnili. Je to podobné, jako by se kuchař nejdříve musel naučit vyrobit hrnec, aby ho konečně naučili knedlík.
A pokud se budeme držet příkladu, vysoké školy se občas chovají tak, jako by bylo nutné naučit kuchaře vyrobit hrnec a knedlík, a ještě třeba svíčkovou, ale už ho nenaučí moderní recepty, díky nimž by snad měl větší možnost uplatnění na trhu práce.
Jaký postup tedy zvolit? Zdá se skoro optimální nejdříve si vybrat místo a teprve potom se na to místo pokusit sehnat praxi nebo vzdělání. Ale ukažte mi někoho, kdo v patnácti přesně ví, co chce dělat, a hlavně, kdo mu zaručí, že danou práci opravdu dostane. Tím spíš, že se potom může zjevit manažer, který bude chtít „netradiční lidi“, a vy budete se svou specializací zase out jak Baťa s dřevákama.
O autorovi| Dana Kozlová, ČZU Praha
