Kniha Kateřiny Čapkové a Michala Frankla se snaží na příkladě uprchlíků z nacistického Německa kriticky posoudit, nakolik meziválečné Československo odpovídalo představě „ostrova svobody, demokracie a tolerance“ a „bezpečného útočiště pro uprchlíky před fašismem a nacismem“. Autoři v knize s podtitulem Československo a uprchlíci před nacismem 1933–1938 vyvracejí tato přirovnání množstvím faktů. Většina uprchlíků nalezla v Československu tutéž existenční nejistotu, úřední šikanu, hrozbu repatriace, hmotnou nouzi a demoralizaci jako v ostatních evropských zemích. „Československo bude v budoucnosti pyšné na to, že poskytlo azyl politickým uprchlíkům z Německa. Právo azylu patří po staletí k vlastnostem kultivovaných evropských a západních států a vychází z principů, na nichž byl postaven politický a právní systém Československa...“ Tato slova Edvarda Beneše pronesená před zahraničním výborem československého parlamentu v listopadu 1933 lze jen stěží vztáhnout na většinu uprchlíků z Německa, jež opustila Německo krátce po Hitlerově nástupu k moci. Azylu v Československu mohla využít především německá kulturní elita, která tuto pomoc také hodnotila velmi vysoko. Kniha časově pokrývá období od nástupu Hitlera k moci až do podepsání mnichovské dohody. Během této doby prošlo Československem přibližně 20 tisíc uprchlíků z Německa a několik tisíc běženců z Rakouska. Počet německých uprchlíků však podle Čapkové a Frankla v žádném okamžiku nepřesáhl čtyři tisíce osob. Většina uprchlíků se usazovala ve větších městech, kde mohli snáze získat podporu od židovských obcí a politických spolků. Je proto přirozené, že útočiště nacházeli převážně v pohraničí, zejména na severu a severozápadě Čech.
Československo bylo pro uprchlíky zpravidla jen přestupní zastávkou. Ti běženci, kteří měli potřebné kontakty nebo dostatek finančních prostředků, pokračovali dále do západní Evropy a Spojených států. Někteří z nich se rozhodli usadit v Palestině. S postupujícím časem se však možnosti dalšího útěku vyčerpávaly a mnohé země se židovským uprchlíkům začaly uzavírat. Ti, kterým se nepodařilo včas Československo opustit, pak většinou skončili v koncentračních táborech.
Kniha spadá mezi ty práce o českých dějinách, které nahlížejí na Československo kriticky. Za zamyšlení stojí, nakolik mohou její závěry šokovat a pro koho může být překvapením, že většina německých uprchlíků v Československu bezpečné útočiště, přátelské přijetí a jednoduché podmínky pro získání azylu nenašla. Uprchlíci, kteří opouštějí své domovy, aby unikli před perzekucí, se vždy ocitají v existenční nouzi a téměř vždy jsou v hostitelské zemi nechtění, v lepším případě jen trpění. Obecně lze říci, že instituce žádného státu, které řeší uprchlický problém, nevycházejí v historických analýzách nejlépe. To bývá privilegium místních a mezinárodních podpůrných organizací, které se často dokázaly vzepřít strohé liteře byrokratického předpisu a pomoci těm, kteří byli v nouzi.
Relativně předvídatelné závěry by však neměly nikoho odradit od čtení podrobně a pečlivě zdokumentované práce, která se zabývá jednou méně známou kapitolou z dějin meziválečného Československa.
Nejisté útočiště
Kateřina Čapková, Michal Frankl Vydalo nakladatelství Paseka, Praha 2008. 424 strany.
