PRAHA „Pokusil jsem se říct pravdu, jak si ji pamatuji, však víte, jak zrádná je ale lidská paměť,“ komentuje čerstvou knížku Tomáš Kosta. Knižní dialog s nakladatelem, jenž uspěl postupně v Československu, Švýcarsku i Německu, vedl bývalý novinář a politik Vladimír Mlynář. Komentovaný rozhovor s „mužem evropského osudu“ má silnou vypovídací hodnotu nejen pro dramatické životní peripetie muže, jenž (narozen 1925) naplno prožil téměř celé 20. století se všemi jeho drastickými etapami, ale také pro otevřenost Kostovy výpovědi - byť patrně ne všechny otázky byly pro něj snadné.
Jako dítě zažil deportaci do Terezína, poznal koncentrační tábory v Osvětimi i Buchenwaldu, uprchl z transportu smrti a přežil tyfus -a to byl jen začátek proměnlivé životní dráhy nadaného muže, jehož rodina pocítila všechna možná příkoří. Věznění rodičů v padesátých letech, zklamání z vývoje „nové“ společnosti, jíž jako mladý nadšený komunista po válce věnoval všechny své síly a entuziasmus, posléze emigraci a stále nové začátky od nuly...
Rozhovor s ním Vladimír Mlynář vede zasvěceně - přiznává, že kromě možnosti zaznamenat osud a myšlení Tomáše Kosty jej na této práci lákala i příležitost položit konečně otázky, jež nestihl nebo se neodvážil dát svým rodičům. Oba aktéři rozhovoru se také shodují v tom, že hlavním adresátem, jehož měli při svých hovorech na mysli, je mladý čtenář. „Kdyby si aspoň pět set mladých lidí chtělo tuhle knihu přečíst, budu šťasten,“ říká Kosta. „Nejde dělat tlustou čáru za životem, je třeba znát minulost. Rád bych, aby si uvědomili, že všechno v životě se dá přečkat a že není nutné rezignovat, že je potřeba něco dělat, být aktivní.“
Na otázku, kterou pasáž v popisu svého pozoruhodného života považuje za nejpodstatnější, označuje Tomáš Kosta období svých „omylů z mládí“ a potom léta v německé emigraci, kdy se dokázal uplatnit, začít z ničeho a proniknout mezi tamní intelektuální špičky.
„Dnes, po padesáti letech, je snadné se ptát - když víme, jak věci dopadly. Oceňuji, že Tomáš Kosta nic nezamlčuje, mluví o svém životě bez příkras,“ říká Vladimír Mlynář. „Já sám tu knihu symbolicky věnuji svým dvěma dospívajícím synům a také tomu ještě nenarozenému, aby věděli, co je v životě může potkat a jak se s tím vyrovnat.“
„Je to kniha, kterou bych doporučil přečíst mladým před maturitou,“ podotýká Karel Schwarzenberg. „Můžeme se poučit a být opatrnější v posuzování jiných a poctivější ve zpytování vlastního společenství.“
