* LN Na jevišti ztvárňujete odlišné ženské charaktery. V současnosti je to třeba nerozhodná Charlotte, Wertherova láska, nebo vášnivá Carmen - jaký typ hrdinek nejlépe vyhovuje vašemu naturelu?
Postava, do níž se na operním jevišti převtěluji, by neměla mít moc společného s tím, jaká jsem a kdo jsem. Chci se tak vyvarovat toho, že by si byly všechny mé hrdinky podobné. Prvotní je zkrátka postava sama, a ne „Elina předvádějící postavu“. Na druhou stranu, Charlotte možná po emocionální stránce má něco ze mě - to, jak je zmatená, jak neumí přijmout jednoznačné rozhodnutí... Na scéně můžete přesvědčivě zahrát jen ty emoce, které máte prožité: dokud si dítě nespálí prst nebo mu třeba nezemře pejsek, jsou pro něj bolest a smrt jen nic neříkající slova. Dramaticky se vyvíjející a projevující postavy se mě hluboce dotýkají, naopak vím, že komické nebo diblíkovité role nejsou tak docela moje parketa.
* LN Produkce Carmen v Rize, vašem rodném městě, je zároveň první, na níž spolupracujete se svým manželem, dirigentem Karlem Markem Chichonem. Jak taková partnerská spolupráce funguje?
Už jsme spolu dělali několik koncertů, společně vystoupíme i v Praze. Ale nemyslete si, manželé jsme jen doma. Jakmile vyjdeme z domu, jsme zas dirigent a zpěvačka a všechny otázky ohledně inscenace řešíme jako profesionálové. Doma pak důsledně dbáme na to, abychom si chránili své soukromí. Jsou chvíle, kdy si řekneme: dobrá, od osmi večer je to jen čas pro nás dva, a děláme všechno jako ostatní - jdeme do kina, na večeři a tak dál - ale nemluvíme o hudbě, neřešíme pracovní problémy. Totiž profese dirigenta i operního zpěváka znamená strašně moc cestování a téměř nepřetržitý kontakt s ostatními lidmi a to unavuje. Také se mi nelíbí představa, že by celý můj život až do důchodu obnášel jen operu. Chci se rozvíjet jako žena, jako osobnost, proto je důležité umět vypnout a mít nadhled.
* LN Žijete ve Vídni. Jak jste si zvykla na tamní mentalitu, jazyk a kulturu, která je bezpochyby odlišná od vaší vlasti?
Víte, že tolik zase není? Kulturní a jazykový šok pro mě nastal, když jsem definitivně opustila Lotyšsko a šla jsem do německého Meiningenu. Vídeň jsem poprvé navštívila v roce 1998. Když jsem vystoupila z letadla a vplula do centra města, cítila jsem se okamžitě jako doma. Někdy s nadsázkou tvrdím, že jestli existuje minulý život, byla jsem žábou v Dunaji. Dovnitř Vídeňanů není tak snadné proniknout. Oni vědí, kdo jsou, jakou tradici mají. A mentalita? Míchá se tu temperament Rumunska a Itálie s přesností Švýcarů, dědictví Marie Terezie... Prostě směska, což pro cizince znamená, že se tu cítí naprosto svobodně, ať přišel odkudkoliv. A navíc umělce, zvlášť operní pěvce, tady přímo uctívají a to je skvělý pocit.
* LN Kdy přišel pro nadanou mladou pěvkyni z Rigy moment, kdy si řekla: teď jsem dosáhla, čeho jsem chtěla?
Nikdy. Taková chvíle nepřišla a asi se nedostaví. S každou novou rolí stojím před novým úkolem, v němž musím obstát, ukázat se, něco v sobě překonat... V momentě, kdybych si řekla - a mám to!, je v této profesi na čase odejít. Nebudu předstírat, že nejsem hrdá na to, čeho jsem zatím dosáhla. Ale pokaždé, když něco takového přišlo, se vynořila další laťka. Je to nekonečné putování za obzorem, který před vámi pořád utíká.
* LN Přesto - pro operního pěvce jsou jisté klíčové cíle...
Jistě, Vídeň, Covent Garden, Metropolitní... Ale úspěch se nezakládá na tom, že si tam člověk jednou zazpívá. Musí se tam vracet znovu, s novými rolemi. Proto miluji vídeňskou operu, kde jsem debutovala jako Lola, vrátila se ve Figarovi, Charlottě a teď zpívám Adalgisu v Belliniho Normě. Pokaždé chci publiku ukázat, jak jsem od poslední role vyrostla. Na ten pocit, když vcházím na scénu, si nelze zvyknout. Srdce mi bije stokrát za minutu, úplně stejně jako před pěti lety.
* LN Vždycky jste chtěla zpívat?
Nejdřív jsem chtěla být herečkou. Operní zpěv byl něco, co bylo trochu „out“. A první operní představení, které jsem navštívila - byl to Tannhäuser - mě neskonale nudilo. Pošeptala jsem své kamarádce: je tu tma, je to strašně nahlas, nic se tam neděje, pojďme domů! Má matka pracovala v divadle, kam jsem se chodila dívat na muzikály. A to bylo něco, čemu jsem rozuměla! Světla, hudba, herci, to mě fascinovalo. Jenže tehdy u nás nebyla škola, která by vychovávala muzikálové herce. Tak jsem se na to vyspala a ráno mamince povídám, budu operní zpěvačkou.
* LN Vaše matka zpěv vyučuje -ovšem prý vás v začátcích zase tolik nepodporovala...
Ne, a za to jsem jí moc vděčná! Nic mi neusnadňovala, zrazovala mě a vysvětlovala, co tenhle byznys obnáší. Díky bohu jsem nic nedostala zadarmo a všechno jsem si musela vybojovat. I tu nejmenší roli v provinčním divadélku. Postupovala jsem krůček po krůčku, objížděla soutěže, měla štěstí na správné lidi...
* LN Jaké to tedy je, když se dnes vracíte do Lotyšska? Jsou na vás krajané pyšní, nebo vám závidí?
Myslím, že jsou na mě hrdí. Přes všechny články, které si o mně čtou v barevných magazínech, jsem pro ně ta malá Elinka, a já se právě tak cítím, když se tam vracím. Moji tamější kolegové se nezměnili a já nemám důvod chovat se k nim jinak. Stejně jako oni dělám při zkouškách chyby a občas se naštvu.
* LN Hlídáte si svou image?
Tahle hra na image má podle mě co dělat s osobností toho kterého zpěváka. Dojem nedosažitelnosti, nadpozemské a rozmarné divy ale vytvářejí hlavně média a následně diváci. Ti si člověka leckdy idealizují podle hezkých fotek v časopise. Ani já nejsem imunní: pamatuji se, jak jsem poprvé potkala Editu Gruberovou nebo Plácida Dominga a v hlavě mi strašily všechny historky o tom, jak jsou nemožní. A pak před sebou vidíte tak milé a přirozené lidi! Jako zpěváci jsme pod tlakem, musíme být dobří, lepší a nejlepší, ale uvnitř jsme všichni lidé stejní.
* LN Prý nepřijímáte víc než dvě nové role ročně...
Je to tak, ale to je čirá nutnost. Vloni jsem měla tři debuty během tří měsíců: Kavalíra, Cherubína a Sesta. A bylo to moc. Ani tělo, ani mozek, ani svaly se nemohly tak rychle adaptovat. Hlas, náš nástroj, je to nejvnitřnější, jako krev. Potřebuje čas.
* LN Provádíte také nějaká fyzická cvičení?
Začala jsem s jógou. Také jezdím na koni, což mi pomohlo uvědomit si, že mám v břiše svaly, o kterých jsem předtím nevěděla... Hlas je tělesná záležitost a záleží na tom, jak je člověk schopen svaly napínat a uvolňovat. A právě jóga mi pomáhá uvědomovat si, jak to všechno funguje.
* LN Jak se soustředíte v den představení?
Předně nedávám žádné rozhovory. Snažím se spát co nejdéle a nevycházet z domu - obvykle popadnu vysavač a prachovku a dám se do uklízení. Pak uvařím oběd a odpočívám v posteli s partiturou.
* LN Jste spokojená se svým hlasem a tím i zařazením - mezzosopránem?
Maximálně! Radili mi, abych se přeškolila na dramatický soprán, ale to není nic pro mě. Mezzosoprán má v podstatě stejný rozsah, ale musí mít silnější střed.
* LN Můžete sama ovlivnit, jak vás nahrávací společnost prezentuje? Jak z vás vytváří „hvězdu“?
To není jen firma, to je také tisk. Ten si může dělat, co chce. Já samozřejmě dávám svolení s tím, jak mě moje agentura představuje světu. Proto nikdy nedělám fotky pro módní časopisy nebo reklamu na kabelky. Jednak to pro mě není podstatné a jednak se to nevztahuje ke klasické hudbě. Proto jsem moc opatrná, s kým a pro koho dělám rozhovor nebo se fotím. Při výběru obálky alba dám na svou intuici. A naštěstí firma nikdy nepřišla s tím, že potřebuje například sexy vampa, aby se CD dobře prodávalo.
***
Elina Garanča (1976)
„Diva 21. století“, „Nový operní vamp“ či „Hvězda severu“ -tak titulují novináři mezzosopranistku z Rigy. Od roku 2003 zpívá pravidelně ve vídeňské Státní opeře. Letos debutovala v Berlíně a londýnské Covent Garden, příští rok ji čeká první vystoupení v newyorské Metropolitní opeře. Mezzosopranistka, jejíž hlas označují lidé v branži jako „temný a erotický“, žije se svým manželem dirigentem ve Vídni.
