Álvaro Uribe Vélez, kterému během několika dní končí dvakrát čtyřletý mandát, nehodlá poslední dny jen rekapitulovat svou nadmíru úspěšnou vládu. A byla opravdu úspěšná nejen v boji za omezení moci levicových guerill ELN a FARC, narkomafie a běžné kriminality, ale také v rozvoji kolumbijského hospodářství a životní úrovně.
Právě FARC, jedna z nejstarších guerill světa a jistě ta nejbohatší, se již téměř padesát let snaží rozložit Kolumbii krvavým a nelítostným terorem, kterým neslavně proslula. Její teror nemíří však jen proti vládním silám či představitelům kolumbijského kapitalismu, jak se snaží ve světě prezentovat, ale zhusta proti nevinným civilistům, rolníkům, učitelům, úředníkům, indiánům, černochům. To je pravá realita jejich tzv. boje za kolumbijský lid. Své miliardové zisky v dolarech má nejen z kšeftování s kokainem (FARC je vlastně největší drogový kartel světa, je to narkoguerilla), ale hlavně z vydírání a výkupného za unesené stovky a stovky Kolumbijců i cizinců. Mezi nimi jsou i desítky politiků, vojáků a policistů. Všichni trpí jak ve středověkých kobkách s řetězy na nohou a krku a také dlouhými, náročnými a neustálými strategickými pochody, tropickými nemocemi, mučením, psychickým vydíráním. Při těchto pochodech smrti mnozí umírají. Je to politický tlak na vládu, jehož cílem je prosadit propouštění jejich zajatých členů z kolumbijských vězení. Falešně se zaštiťují humanismem, na což jim jen málokteří Kolumbijci skočí, protože dobře znají hrůznou realitu přepadů, drancování, výbuchů, vražd, únosů. Tomu guerilla bezostyšně říká politická zbraň.
Bohužel některé revoluční vlády světa tuto kartu vytahují proti Uribemu, protože jej chtějí ponížit, pokořit a jeho vládu zničit. Vadí jim kolumbijské partnerství s USA. Venezuelský prezident Hugo Chávez nedávno dokonce FARC uznal jako politickou stranu, která má právo na svůj boj. Pocítil, že je zde cesta, jak svoji bolívariánskou revoluci přinést alespoň zadními vrátky do Kolumbie. Díky tomuto partnerství FARC před časem propustil několik unesených politiků, vojáků a policistů.
Jenže Uribe zasadil FARC několik tvrdých úderů a vojensky se mu podařilo v uplynulých dvou letech osvobodit již skoro dvě desítky rukojmích, z nichž někteří byli v pralesním vězení téměř deset let. Není jistě třeba připomínat tři roky staré spektakulární vysvobození (v rámci akce Jaque) desítky kolumbijských vojáků, tří amerických civilistů a prezidentské kandidátky Ingrid Betancourtové bez jediného výstřelu. Uribe odmítá s FARC vyjednávat o propuštění těchto rukojmí za mnohonásobně vyšší propouštění členů FARC z kolumbijských vězení. Nehodlá se smířit s tím, že by mnohonásobné, či dokonce masové a chladnokrevné vrahy vykšeftoval za vojáky a policisty bojující za klid v zemi a za Kolumbijce, s tím, že by šli zase vraždit.
Po dvanácti letech svobodní V neděli Uribe, jehož prezidentský mandát končí 7. srpna, v departementu Chocó oznámil, že se podařilo vojensky vysvobodit generála policie Luise Mendietu, plukovníka policie Enriqua Murilla a seržanta Arbeyho Argota. „Až do 7. srpna, můj generále, se vším všudy!“ přijal prezident Uribe telefonát o osvobození od generála Óscara Gonzálese, velitele pozemních sil. Generál Mendieta byl jako policista nejdéle zadržovaným rukojmím guerilly.
Uneseni byli před téměř dvanácti lety při přepadení města Mitu (departement Vaupés). Současná vojenská operace proběhla v Calamaru v departementu Guaviare. Vojáci se v neděli ve dvě hodiny v noci spustili rychlými lany z vrtulníků, pronikli do ležení Prvního frontu guerilly FARC a oba vysoce postavené policisty zachránili živé, seržanta až po pěti hodinách hledání. Tvrdé boje tam však pokračovaly. Helikoptéry Black Hawks a letadla Supertucano držely oblast v šachu, aby všichni tři mohli být evakuováni a v pondělí přivezeni do Bogoty. Ministr obrany Gabriel Silva vysvětlil, že akce se připravovala šest měsíců s 300 vojáky ze speciálních jednotek a byla to doslova chirurgická operace bez jediného mrtvého. „Pro zbylých 19 vojáků si také přijdeme,“ vzkázal guerille Freddy Padilla, vrchní velitel armády.
Mendieta v posledních šesti letech věznění začal trpět mnoha nemocemi, z nichž některé mu omezovaly pohyb končetin a byly velmi bolestivé, což může být právě při přesunech v džungli fatální. Ve svém dopise rodině ze dne 21. prosince 2007 po dlouhých šesti letech mimo jiné píše: „Moje problémy začaly bolestí končetin, kostí a kloubů, kdy mi po pochodech otékaly nohy. Na počátku onemocnění jsem pochodoval s holí, jenže pochody nekončily. Můj stav se zhoršoval. Kulhal jsem. Pak jsem musel chodit s pomocí vidlí, které mi nahrazovaly berle. Byly to namáhavé a bolestivé cesty i pro těžkosti samotného pralesa, pro deště a hmyz. Až jsem se po jedné noci už nemohl zvednout k další cestě.“ Dále jej nosili další vězni v hamace zavěšené na větvi, jak ulovené zvíře. Večer se často zahrabával do bahna, aby se chránil před komáry, mravenci, tarantulemi a další havětí, a také překonával až dvacetidenní horečky malárie. Vzpomíná, jak společně s ostatními vyráběli šatičky a hračky pro Emanuela, dítě narozené v zajetí unesené političce Claře Rojasové.
Senátorčino mnichovanství Ve svém dopise důstojník Mendieta napsal větu, která se stala v Kolumbii proslulou: „Není to fyzická bolest, která mne ničí, ani řetězy na mém krku, které mne mučí, ale mentální agonie, zlo zlých a lhostejnost dobrých.“ Tato věta však není pravdivá jen pro Kolumbii, ale je platná ve světovém měřítku při všech lidských tragédiích. Ty vznikají „díky“ zlu zlých a bují „díky“ lhostejnosti dobrých. Dopis rodině generála Mendiety se proměnil v symbol krutosti zajetí v džungli.
Poslední doklad o jeho životě přinesla senátorka Piedad Cordobaová 31. srpna 2009. Tato politička, která je velkou příznivkyní levicových revolučních hnutí a guerill a osobní přítelkyní Huga Cháveze, hraje mnichovanskou politiku zneužívající rukojmí pro své politické cíle. Na jednu stranu jich pár zachrání, protože její kamarádi z FARC za to od ní očekávají adekvátní služby: rozložit kolumbijskou pravicovou vládu a nastolit kolumbijský socialismus, potažmo jejich vládu. Je to falešné zahrávání si se životy lidí, na jejichž neštěstí či štěstí si buduje kariéru. O tom, že je někdo musel nejdřív unést a léta nelidsky věznit, už není ani řeč. To jako by nebylo. Cíl světí prostředky. Jeden z Kolumbijců v onen loňský poslední srpnový den vyjádřil mínění většiny, když napsal: „Nepadneme na kolena v této hře banditů a kriminálníků FARC a její politické odnože Piedad Cordobaové, která jen plní rozkazy nejvyššího vůdce FARC: Cháveze.“
Prostí Kolumbijci jí mají plné zuby a fandí svému prezidentovi. Až do poslední chvíle jeho mandátu, 7. srpna 2010. Právě začíná druhé kolo voleb. Do třetích prezidentských voleb za sebou Uribe podle ústavy nemůže, a proto Kolumbijci píší: „Díky, prezidente, za vaši vládu a ukázku demokracie. Zvolíme si vás alespoň zvolením vaší politiky, demokratické bezpečnosti. Zvolíme si Santose, vaši pravou ruku v boji proti guerille a narkomafii.“
Jistě nelze nepřiznat, že právě toto osvobození nahrává Manuelu Santosovi ve volbách. A tak se velká hra proti Uribemu obrací ve prospěch následovníka jeho politiky tvrdé ruky.
***
Nehodlá se smířit s tím, že by chladnokrevné vrahy vykšeftoval za vojáky a policisty bojující za klid v zemi
O autorovi| MNISLAV ZELENÝ-ATAPANA etnograf
