WASHINGTON/PRAHA Rozšíření zbraní hromadného ničení do zemí s nestabilními režimy patří na první místa seznamů bezpečnostních rizik všech demokratických zemí. A zastavení šíření těchto zbraní je od konce studené války hlavní hnací silou americké diplomacie. Pákistán atomové zbraně má, stabilní rozhodně není a jeho demokracie je při nejlepším hodně vratká. Přesto může počítat s tím, že mu Američané s jaderným programem pomohou.
Bezprostředně po 11. září 2001, konkrétně během příprav na úder proti Al Kajdě v Afghánistánu, si USA uvědomily, jak slabě zabezpečená jsou jaderná zařízení v sousedním Pákistánu. Tehdy vznikl přísně tajný program, v jehož rámci pomáhají USA režimu prezidenta Parvíze Mušarafa ochránit jaderný arzenál.
Podle amerického deníku The New York Times vydala Bushova administrativa v tichosti (výdaje „utopila“ v tajných částech rozpočtu) na projekt 100 milionů. Převážně se z nich financoval výcvik pákistánských jednotek zodpovědných za ostrahu laboratoří, továren a skladů jaderných zbraní. Součástí pomoci byla i jednorázová dodávka vrtulníků, přístrojů pro noční vidění a detekci radioaktivního materiálu.
Americko-pákistánská jaderná spolupráce má ale striktně vymezené mantinely. Především Američané za celou dobu nevkročili do žádného pákistánského jaderného zařízení. Pákistánci totiž nechtějí, aby jejich američtí patroni věděli, co, kde a v jakém množství mají. To se týká už zkompletovaných jaderných hlavic i zařízení, v nichž se do nich vyrábí vysoce obohacený uran.
Američané tedy nemají přes stomilionový „vklad“ prakticky žádnou možnost ověřit si, jestli se zabezpečení pákistánských zbraní zlepšilo. Zdroje deníku The New York Times přiznaly, že v tomto směru musejí Pákistáncům „prostě věřit“.
Zábrany existují i z druhé strany. Bílý dům například zvažoval, že by Pákistánu poskytl špičkový systém PALS, který dokáže jaderné zbraně zabezpečit mnohaciferným kódem. Pokud je v určité fázi opakovaně nesprávně zadán kód, nálož se podobně jako karta v bankomatu zablokuje. Nebo po zadání dojde k menší detonaci, která jadernou bombu znehodnotí. Nakonec však Američané PALS Pákistánu neposkytli s tím, že by to bylo porušení smlouvy o nešíření jaderných zbraní, která zemím zakazuje spolupráci na zbraňových technologiích. V 70. letech ale například v případě Francie tento zákaz obešli a po pádu komunismu pomáhali i Rusům. Otázkou ovšem je, zda by PALS nebo jiné pojistky Pákistánci vůbec přijali. Údajně se totiž obávají, že by mohly obsahovat zařízení, kterým by USA v případě potřeby jejich jaderných arzenál úplně vyřadily z provozu.
Přes veškerou nedůvěru však sto milionů na to, aby se Pákistán znovu nestal exportérem jaderných technologií do ještě méně stabilních zemí jako za časů Abdula Kádira Chána, USA nepřipadá jako příliš vysoká cena. Zvlášť když se jedná o pouhé procento z celkové vojenské pomoci, kterou USA Pákistánu poskytly za posledních šest let.
Tato spolupráce také dává Americe do rukou velkou „páku“ na prezidenta Mušarafa. Ten včera pod silným tlakem USA slíbil, že volby přece jen budou osmého ledna. A poté co nejvyšší soud potvrdil jeho vítězství v prezidentských volbách, je víc než pravděpodobné, že vyjde opozici (a západním spojencům) vstříc i v druhém jejich klíčovém požadavku: Zrušení výjimečného stavu.
***
Utajený pákistánský jaderný program
Pákistánský jaderný arzenál podléhá přísnému utajení. Není proto známo, kolik přesně jaderných hlavic Pákistán má. Odhady se pohybují mezi 35 až 100, nejčastěji uváděné číslo je 50. Dalších 50 náloží na bázi obohaceného uranu a 5 plutoniových může údajně Pákistán rychle vyrobit.
