V anketě časopisu Cinepur, v níž se vybíral nejlepší film loňského roku, zmínil teoretik Jaromír Blažejovský pokračující „csfd-izaci“ zdejšího filmového prostředí. Ten jev nepovažuje za moc povzbudivý.
Než s tím postojem vyjádřím souhlas, připomenu, že Československá filmová databáze (ČSFD) je v mnoha ohledech užitečná. Dají se tam snadno dohledat informace a především je tam možné slyšet „hlas lidu“ – asi ne sociologicky reprezentativní, ale stejně v něčem pozoruhodný, mimo jiné proto, že velmi nejednohlasný.
Problém ale vyvstane, když se ten někdy docela zajímavý chaos převede do autoritativně působícího verdiktu: procentuálního hodnocení, jež vytváří dojem, že „lid“ se na něčem shodl a pak to vyjádřil. Pamatuji si, jak mě vylekalo, když jsem slyšel nepochybně inteligentní mladou ženu říkat, že na film, který na ČSFD „není červený“ (tedy nedosáhl 70 procent), by si lístek nekoupila. O hodně přichází. A všichni, pro něž se „databázový styl“, tedy přemýšlení o filmu formou krátkých a často emotivních výlevů, stal ideální a vlastně jedinou formou reakce na filmové (ne)umění, s ní. Na ČSFD se jen těžko dá vyjádřit, že jeden neví. A přitom právě nevědění může být o hodně zajímavější než většina silných názorů, jichž si doba žádá.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
