Pouze padesát devět nových básní od roku 1993! Dělá to tři celé sedm básně za rok, tedy jen zhruba jednu báseň čtvrtletně po dobu sedmnácti let...
To je nemluvnost, na kterou u básníků a básnířek dávno nejsme zvyklí. Dosud poslední tři sbírky polské autorky Wisławy Szymborske mohlo nakladatelství Pistorius & Olšanská vzhledem k jejich rozsahu souborně vydat v jedné útlé knize Okamžik. Dvojtečka. Tady (v překladech Vlasty Dvořáčkové).
Okamžitě se vtírá vysvětlení, že Szymborska je tak skoupá proto, neboť „má už napsáno“. Předtím totiž vydala devět básnických sbírek a v roce 1996 z toho byla Nobelova cenu za literaturu a z nenápadné polské básnířky se stal světový literární objev. Teď už by tedy básnířce mohlo stačit udržovat patřičný zájem o své dílo občasným vystoupením na veřejnosti a hlavně nic „nepodělat“ zbytečným pouštěním se do nových veršových dobrodružství. Opatrovat nalezené a neriskovat nové hledání, které vždy může prozradit vlastní nedostatečnost. Při četbě veršů se toto rychlé vysvětlení samo rozpadá. Ty básně nejsou ztuhlé do protivné znalosti světa, plní je všude tiché údivy, otázky a zkoumavá nevědění. Szymborska není typem spokojeného autora, pořád nějak znovu a od počátku trne a všechno obmýšlí, neboť ví, že básník nemá zakázáno přemýšlet jenom proto, že píše poezii. A že nemá napsáno nikdy. Četba těch veršů vnuká mi jiné vysvětlení sympatické autorčiny skouposti. Szymborska má smysl pro humor.
Je to v poezii veliká vzácnost a – s prominutím – u básnířek vzácnost dvojnásobná. Jde o humor vnitřní a nenápadný, jaký se rodí právě při poctivém přemýšlení. Žádné „vtipy do placu“. Humor jaksi samozřejmě ukrytý v paradoxní povaze věcí a dějů, v nedostatečnosti a překvapivosti lidského světa. Humor s tendencí k ironii a sebeironii a grotesce, humor, který přesně vyvažuje básnický obraz. Takový humor nedovoluje mluvit více než třeba a složitěji než třeba. Nedá se ukecat – to jenom bavičství je nekontrolovatelný výtok slov; humor je vážení řeči.
Bez něj se stáváme nejsnáze užvaněnými, patos a dramatičnost nekontrolovaná smyslem pro humor nese nás stále dále od podstaty věcí, k přehánění a samolibému rozmělňování rozmělněného. Vnitřní humor umí držet naše vzkazy, i ty básnické, v ostrých konturách a umí je dobře předat. Zase jsem si to uvědomil nad verši Wisławy Szymborske. Že bez humoru bývá i vážnost naší situace jen směšná.
