Ze starobylého Íránu se stal mezinárodní otloukánek a postrach většiny členů z rodiny světového společenství. Nikoliv ze dne na den. Zlomem, který na sklonku 70. let učinil z oblíbeného protisovětského spojence Západu vzdorovitého antiamerického aktéra, byla islámská revoluce. Šíitské vzbouření proti korunované krutovládě, během nějž drtivá většina lidu přivítala, a to v rychlém sledu po frustrující prohře USA ve Vietnamu, svržení svého šáha Rézy Pahlavího.
Čtvrtá protiíránská vlna Kromě nezapomenutého „prohřešku“ náboženské vzpoury je perská státnost kriticky diskutována kvůli svému rozpínavému vměšování do vývoje Středního i Blízkého východu, kde se odehrává několik válek. Anebo pro ostentativně zdůrazňované úsilí o nukleární vyzbrojení, jež by bylo vážnou hrozbou jaderné regionální mocnosti Izrael. V naší zemi přišel proto Teherán do řečí i na základě souvisejícího porušení tabu, čímž je míněno vyšší technologické vzdělávání jeho občanů na vysokém učení ve Zlíně.
Írán, jehož radikální kruhy si svou provokativnost s gustem užívají, nese od minulého týdne tíhu další, v pořadí již čtvrté vlny sankcí mezinárodního společenství. Jde o novou snahu většiny členů OSN usilujících zamezit zmíněnou militární (vel)mocenskou ambici vlivného, asi sedmdesátimilionového celku.
Jestli však bude další sada opatření úspěšná natolik, aby odvrátila nejspíš nevyhnutelné, čili ve více významech slova štěpnou vyzbrojenost Teheránu, stane se malý zázrak. Jelikož energeticky nezávislé zemi, jež disponuje kvalitní rozvědkou a silnou spletí bezpečnostních složek, hraje do karet hned několik faktorů. Kromě zaměstnanosti jeho nepřátel ekonomickými problémy či takřka vietnamizovanými vojenskými angažmá běží o obojakost přístupu Ruska a Číny. Hlavně zásluhou jejich politiky je pravděpodobnější bezzubost omezujících ustanovení a la osmisté sedmdesáté páté a opět poslední velmi vážné varování. Utužování vnitřních poměrů Peršanům věrné dále zůstaly sílící Brazílie a Turecko, což jednak naznačuje pokračující emancipaci Latinské Ameriky od USA (solidaritu vyjadřuje též věčný antiimperialistický křikloun Chávez), leč též rozsáhlou geopolitickou změnu na Východě. Najmě pokračující cestu Turků pryč od starého kontinentu a de facto i od Mustafy Kemala Atatürka, čemuž eurokomisař pro rozšíření Štefan Füle nepochybně nezabrání ani těmi nejvstřícnějšími výroky. Nastíněný odklon Malé Asie od staršího přesvědčení o evropské identitě vedl mimo jiné k narovnání vztahů se sousedním Damaškem či k logicky následujícímu prudkému zhoršení vztahů s židovským státem. Navíc, jak řečeno: k masivnímu sblížení s Teheránem, dlouhodobě jinak významným hospodářským partnerem ankarské republiky.
Vnitřní poměry Íránu, vedeného autoritativním režimem, jsou sankcemi mnohdy ještě utužovány, poněvadž umožňují hrát nacionální kartou obrany místní starobylé identity. Jestřábům, za nimiž zůstaly loňské volby pochybného skrutinia, umožňují dát A-bombě punc vlastenectví.
O autorovi| Pavel Kopecký, politolog
