Což o to, důvod ke spokojenosti je tu velký. Román pro muže, autorův poslední text, mizí utěšeně z pultů jako čerstvé pečivo, za dva a půl měsíce se prodalo sto tisíc výtisků, což z něj udělalo s náskokem nejprodávanější titul loňského roku. Kamarád mi vyprávěl, jak ve frontě u pokladny knihu s lascivně klečící plastovou slečnou na obalu tiskl studem k hrudi, prý se tak naposledy v knihkupectví červenal při koupi Porna od Irvina Welshe.
Michal Viewegh nemá srovnání. Není to intelektuální literát, píšící v úzkém kroužku spřízněných, ani to není chrlič červené knihovny. České literární pole sklízí rychlostí jeden bestseller ročně jako osamělý kombajn, na jehož místo na slunci si pomalu zvykli i literární recenzenti. A to s nimi autor ještě před pár lety vedl válku ve vlastních knihách. Dnes je pokládán za nejúspěšnějšího autora u nás, ať už to znamená cokoliv, s obrovským množstvím obdivovatelů a mladou rodinou. Zároveň se už nějaký čas nachází v druhé polovině svého života. Náladu uvolňuje prosseco, přesto se na úvod bavíme o loňské tvůrčí krizi. „Lekl jsem se, že to je ono. Krize může trvat měsíce i roky, umě naštěstí trvala osm dní.“ Do pracovny si místo kávy nosil panáky, až se manželka strachovala, zda se jí muž za zavřenými dveřmi nemění v alkoholika. Jak podotýká, rok předtím napsal dvě knihy a několik verzí scénáře k filmu Nestyda. „A domníval jsem se naivně, že si mohu sednout a začít hned psát nový román.“
Pokud by se Viewegh jednoho dne rozhodl sepsat svůj vlastní příběh, optimisté by zaplesali a kritici by si hlavu ukroutili nad americkým snem v tuzemských kulisách. Dospívající mladý muž, jenž poté, co nechá studia na vysoké škole, musí odejít z domu, a tak si pronajme garsonku, a tam na molitanu a v kukani nočního vrátného, kde pracuje, louská klasiky. „Snil jsem o tom, že bych publikoval povídku v Mladém světě.“ Urputně píše a nakonec přece jen vystuduje FF UK, v novinách mu vyjde pár povídek a po dvou nikdy nevydaných novelkách vychází jeho prvotina Názory na vraždu. Odučí si několik let na základní škole na Zbraslavi a po třech letech redaktorské práce ve vydavatelství se odhodlá odejít na volnou nohu literáta. Píše, prodává, vydělává. Zbytek znáte.
V knihovnách jsou na jeho tituly téměř stálé rezervace a pět z jeho příběhů proniklo do filmu. Svůj úspěch ale vidí dvojznačně. „Je to splněný sen se všemi pro a proti. Člověk může ztratit motivaci, nebo v krajním případě dokonce smysl života. Ale já to vnímám pozitivně. Všechna svá očekávání jsem překonal, a to je pro mě přirozený zdroj sebeuspokojení. Nenervuju se.“
Jak jsem vyhrál válku
Své myšlenky často vysílá jako posly do světa z úst svých postav, a proto také při rozhovoru často cituje některou z figur. Bavíme se o výhodách dosažení jistého věku pro mužespisovatele. Michal Viewegh cituje žárlivého spisovatele z knihy Případ nevěrné Kláry: „Jedna z výhod vyššího věku je schopnost nesoutěžit.“ Libuje si, že už nemusí nikomu nic dokazovat. „Nemusím se legitimovat jako spisovatel nebo nedejbože intelektuál, mohu klidně říct, že jsem nečetl zásadní knihy, neviděl zásadní výstavy. Příklad: Můj nakladatel a kamarád Martin Reiner mě pozval do Brna na tradiční vánoční turnaj v ping-pongu. Říkal jsem mu, že jsem ping-pong dvacet let nehrál. Musel jsem absolvovat sedm zápasů způsobem každý s každým a všech sedm jsem prohrál. To, co by mně v mládí zadělalo na slušný trauma, jsem s lehkostí podstoupil, pobaveně jsem sledoval, jak z některých těch chlapů stříká testosteron a vánoční turnaj se pro ně stává zásadní životní zkouškou...“ Zen ale netrvá věčně. „Bohužel jsou chvíle, kdy se mi vrací pubertální tréma, třeba když jsou kolem kamery.“ Jeho sebevědomí zahřeje, když mu při výletech do ciziny přistaví auto, vydají pochvalnou recenzi, publikum jej vítá potleskem. Jako obtloustlý prvorozený jedničkář ze základky prý na pochvalu čekal. Pochval není nikdy dost, smějeme se. Obsluhující číšník na mě za Vieweghovými zády mrká, ví, kdo onen muž je.
Už to není ten těkavý, nervní autor s lenonkami a loknami jako student. Je mu šestačtyřicet a na kontě má dvacet knih. Dokonce i kritika pod různými rouškami uznala, že se mu poslední román povedl. Jaká motivace ho tedy ještě žene? Otázce se neposmívá. „Můžu samozřejmě vtipkovat, že píšu hlavně kvůli hypotéce, ale to opravdu není jediný důvod. Taky jsem línej jako většina lidí. Ale mám výhodu, že mě to baví. Člověk má na konci dne lepší pocit, když něco udělal. Ten nemám, když den pouze proflákám, odpovím na pár mailů a objednám instalatéra… Ale když strávím čtyři hodiny v pracovně a vím, že jsem napsal čtyři dobré stránky, legitimuje to mou následnou světskou zábavu. Mám odpracováno, takže můžu jít s klidným svědomím do kina nebo s kamarády na víno.“ Kromě psaní se stará o propagaci knih na trhu, v tom prý nemají knihy oproti jinému zboží výjimku. „Bylo by intelektuálsky domýšlivé si to myslet.“
Svého času vedl Michal Viewegh s recenzenty zákopovou válku. Oni psali o banalitě v jeho tvorbě, povrchnostech, kýči, sentimentalitě a nepřirozenosti postav, on jim to v každém svém dalším románu nandal, takže z toho vyšli jako tupí, zakomplexovaní a utajení autoři neúspěšných prvotin. Z dlouhodobého hlediska válku vyhrál, kdo si dnes vzpomene na Literární noviny a Katovny. „Jsem rád, že jste řekla vy, že jsem to vyhrál, tajně si to myslím taky. Nemůžu o tom ale mluvit nahlas. I kdyby měl člověk stokrát pravdu, stejně z toho vždycky vyjde jako hašteřivej narcis.“ Že válčit s recenzenty byla slepá ulička, ví a o kritice už mluvit nechce, dal si před třemi lety předsevzetí. Tušil, že ani „kritikům to nemůže vydržet do nekonečna. V posledních letech píšu o umírání a stárnutí spolužáků z gymnázia nebo o tom, jak bulvár manipuluje s našimi životními příběhy, takže s klišé povrchní humorista už mohli vystačit jen naprostí ignoranti. Karta se prostě musela obrátit. Teď se to potvrdilo na recenzích Románu pro muže“.
Téma, které jej zajímá, kopíruje jeho věk. Intenzivně se zabývá konečností života, odchodem svého otce. Zemřel, když mu bylo pětašedesát, počítáme, kolik by to bylo let, kdyby... „Už je to najednou konkrétní. Nejde se schovat za vágní věty typu život je krátký. Teď by to bylo přesně osmnáct let. Pouhých osmnáct Vánoc, osmnáct Hvarů… Mezníky stárnutí jsou někdy docela komické – u mě to třeba byly brýle na blízko. Před třemi lety jsem se smál staršímu kamarádovi, který neviděl na mobil – a loni jsem zjistil, že při čtení esemesek vypadám jako on. Pak optik vyřkne nešťastné, netaktní slovo vetchozrakost… Najednou začíná stáří. Potřebujete mobil s velkým displejem i tlačítky, doporučený pro seniory – ale vyslovte to před mladou prodavačkou.“
Smrt v přímém přenosu
Na inkarnaci nevěří, spíš mluví o zbývajících letech jako o posledním soustu, které by měl člověk vychutnávat. Zrovna dočetl knihu Laurenta Graffa Šťastné dny, v níž si zdravý osmnáctiletý kluk koupí hrob a v pětatřiceti bydlí v domově důchodců – pochopil prý, že život směřuje nezadržitelně ke konci a on nemůže žít mimo tuto pravdu. „V posledních několika letech jsem zažil troje umírání: prarodičů a hlavně mého otce, a aniž bych se v tom chtěl jakkoli pitvat, musím i já říci: nemohu žít déle mimo tuto pravdu. Viděl jsem to na vlastní oči, u otce denně – takovou zkušenost nevytěsníte. Tím nechci říct, že hodlám už napořád truchlit; snažím se i nadále života co nejvíc užívat – ale jaksi uvědoměle, s vědomím toho zážitku. Mejdan s vědomím tohoto zážitku je jaksi legitimnější.“
Oblečený do svetru a džín nepůsobí ani trochu výstředně, není to spisovatel, který se v pracovně zahalí do svetru a zažloutlými prsty od cigarety si na stole pokrytém poznámkami črtá další vývoj svých postav. Dochází do „lidového fitka“, kam prý nechodí ani tak ortodoxní kulturisté, ale spíše ti, co chtějí zhubnout. „Taky bych rád věřil, že krása je uvnitř, jenže to platí jen do určité nadváhy. Chodím tam nárazově s velkými přestávkami, ve které se právě nacházím.“
Duše štamgasta
Jeho vášeň pro Chorvatsko je známa, Chorvaté mu dokonce založili oficiální Facebook v chorvatštině. „Jsem konzervativní a rád se vracím na známá místa, v tom se lišíme se ženou. Ona by chtěla poznávat nové, já mám rád, když se někde cítím jako doma, když mě zná číšník nebo recepční, když vím, co uvidím za příštím rohem… Když se mi tam líbí, když je to dobrý, proč mám pořád hledat lepší? Proto žiju na Sázavě a v Nuslích, proto jezdím každé léto na Hvar a v zimě do Dolomit.“
Jen na moment zabrousíme do světové literatury. Obdivuje bezpočet autorů, za nedostižný vzor označuje Philipa Rotha nebo filmy Woodyho Allena: „Umí spojit veselé a vážné, nízké i vysoké. Ze svých handicapů dokázal udělat přednost, outsider se může stát miláčkem žen.“ Outsideři a miláčci žen plní také Vieweghovy knihy. Kdo se mu naopak jeví ve světě jako autor přeceňovaný, odmítá sdělit, spisovatel je prý příliš subjektivní a vyvolává to zlou krev. Dávám do placu svá dvě jména autorů, o kterých si to myslím, Paolo Coelho a Michel Houellebecq. S Coelhem souhlasí. „Přesně vyhmátnul, co má masový úspěch: líbivé rádobyduchovno. Knihami jako Veronika se rozhodla zemřít tahle jeho bezostyšná strategie, to předstírání hloubky prosakuje až nechutně…“
A co Houellebecq, který – jako Viewegh – nechává knihami zhusta prostupovat vlastní životní zážitky? O ženách mluví francouzský spisovatel nelítostně, popisuje jejich stárnoucí tělo, jež muže „přirozeně“ vrhá do mladší náruče. Za náboženskou nesnášenlivost je popotahován po soudech. Postava v jeho knize Elementární částice o své matce (která jej odložila k rodičům) napíše „ta stará děvka konvertovala k islámu… nebo jiné kravině“. Když totiž bylo Houellebecqovi šest let, jeho matka jej skutečně odložila ke své tchyni, opustila rodinu kvůli muslimskému muži, jehož víru přijala.
Takovou nálož ve Vieweghových textech sice nenajdeme, ale čarování kolem hranic mezi postavou a autorem právě patří k atraktivitě Vieweghova díla. Je to důmyslná hra. Vieweghovo alterego, pokud jej uhněteme z několika mužských postav jeho knih, je ve výsledku muž ve středním věku, většinou spisovatel z Nuslí, kterému první manželství nevyšlo, protože hledal zelenější pastviny, vedl polemiku s kritiky, vzrušují ho mladé ženy, klopýtá mezi láskou ke své rodině a občasnou nevěrou, ale budí pochopení, bolestivě mu umíral otec a postupem času se začíná zabývat konečností života. Kdo chce, nechť hledá styčné body ve Vieweghově životě. Jsou to tanečky na ostří nože a nutně to reputaci autora poznamená, sám si však nabíhá, známé jsou jeho akty s motýlkem na nahém těle a dámským spodním prádlem v rukou.
A jak je na tom takový autor s autocenzurou? „Jediné skutečné cenzurování jsem dělal v Deníku. Když jsem třeba nemohl popravdě popsat, jak jsme se s kamarády opili a s kým jsme flirtovali, napsal jsem cenzurováno, abych alespoň takto naznačil, že jsem něco zatajil. Neubližovat bližním stojí v mých očích nad houellebecqovskými pravdami. To není zbabělost, to je obyčejná ohleduplnost.“
Vsadil jsem na sen
Když zabrousíme do světa politiky, kterou si ve svém posledním románu také bere na mušku, opět dojde na citaci postavy, tentokrát Anety, která je znechucená tím, jak svět řídí parta přestárlých kluků. Anetu Viewegh zmiňuje, když mluvíme o posledním vývoji v Rusku. „Kdo může vyloučit, že nějaké to procento v rozhodnutí Putina nehraje třeba i uražená klukovská ješitnost? Že ji v sobě nedokáže potlačit, a i proto nechá celé národy mrznout?“ Viewegh čte dvoje noviny denně. Vybavuje si zřetelně, kde ve vlaku seděl, když se dozvěděl o útoku na Dvojčata. „Kdysi jsem stál s americkou přítelkyní v parku přímo před nimi – stejně jako jsem kdysi byl na madridském nádraží nebo v metru v Londýně. Možná je to banální, ale pro mě to už nikdy nemohou být vzdálená místa. Terorismus se nás týká.“
Jak říká, první z jeho životů se mu v závěru nepovedl. Rozvedl se s první ženou a bere to jako prohru. „Brali jsme se z lásky, a ono to nakonec nefungovalo. Když se člověk stěhuje od manželky a dcery, ví, že prohrál. Naštěstí to u mě fungovalo v duchu hesla ,krize je šance‘ a dostal jsem ještě jeden život, v něm jsem se našel – ale ten první nemůžu jaksi pominout.“
Jako mladý nadřazoval psaní nade vše. Ale nelze prý vsadit stovku a myslet si, že člověk zbohatne. Musí vsadit hodně, aby hodně vyhrál. „Tvorba může těžko být na úrovni koníčku nebo cvičení pilates. Opustil jsem školu, na které mě rodiče podporovali, vystavil se rodinnému konfliktu, našel si místo nočního hlídače – to všechno jsem obětoval kvůli literatuře, protože jsem vsadil na sen.“ Kdyby však jeho dcera dnes vsadila na sen a opustila školu? „Otec mi říkal, dodělej si školu a dělej si, co chceš. Asi bych dneska argumentoval úplně stejně...“
Není ale dokonalá pohoda pro autora nakonec ubíjející? Žít v blahobytném domě s milující ženou a dvěma malými dcerkami... „Ono je to individuální, psal jsem v různých situacích. Patřím spíš k autorům, kteří potřebují jakžtakž harmonické zázemí, aby mohli psát.“
Počítáme, že když bude pokračovat v tempu, jakým dopisuje knihy, za dvacet let jich bude čtyřicet. Ale možná jich tolik nenapíše. „Uvažuju o tom, že bych měl zvolnit a možná víc žít a míň psát. Už teď jsem schopen ukrojit ze svého psaní celý víkend, nebo dokonce v době, kdy píšu, odjet na rodinnou dovolenou – to pro mě dříve bylo nepředstavitelné.“ Autor, u nějž se kritici strachovali, zda neredukuje život na sex a povrchní problémy z lesklých dámských časopisů, se inspiroval smrtí. Hodlá svůj život tedy proměnit v „zodpovědný mejdan“. Na e-maily odpovídá jednou týdně, není prý ani veterinář, ani porodník. Literatura počká.
***
Michal Viewegh už nemusí s nikým soupeřit. Jen sám se sebou. A s časem. Kolikrát ještě pojedu do Chorvatska, ptá se muž, který dokázal mnohem víc, než o čem v mládí snil. Teď chce od života „uvědomělý mejdan“ Spisovatelův týden Úterý 16.00 Do Českého rozhlasu přichází debatovat s novinářkou Janou Klusákovou o svém Románu pro muže. Foto LN – Ondřej Němec Čtvrtek 21.00 V brněnském divadle Husa na Provázku se zdraví se čtenářkami, které sledovaly, jak s L. Vaculíkem a O. Sommerovou diskutuje na téma Česká žena. Foto LN – Tomáš Hájek Pátek 9.00 V pracovně. Momentálně píše Povídky o lásce. Foto LN – Ondřej Němec Neděle 14.00 S dcerou Sárou na Šumavě. „Vypadá to tady jako Disneyland,“ zhodnotil M. V. skiareál Lipno, „ale co dělat, když si chce člověk zalyžovat s dětmi.“ Foto LN – Ondřej Němec Potřebujete mobil s velkým displejem i tlačítky, doporučený pro seniory – ale vyslovte to před mladou prodavačkou ” Vše o mužích V autorově posledním, mimořádně úspěšném Románu pro muže (čtenářky jej zřejmě masivně kupovaly pod stromeček manželům) obstará cynický zkorumpovaný soudce Cyril svému bratru Brunovi (redaktor lokálního plátku) striptérku, aby si užil, neboť mu kvůli chorobě zbývá jen pár měsíců života. Společně pak řeší, co je v životě důležité. Nezahubí Cyrila ztráta morálních hodnot? Může si Bruno za svůj neúspěch? Do děje zasáhne jejich sympatická sestra Aneta a žárlivý pasák...
O autorovi| NORA GRUNDOVÁ nora.grundova@lidovky.cz
